Dan Vořechovský

Nové stránky

2009-10-23T09:45:00.002+02:00

Dnes byly spuštěny nové (i když jen přechodné) stránky:

Další body pro zlato

2009-10-07T23:08:00.004+02:00

Zlato zažívá skutečně zlaté časy. Zároveň se není třeba bát toho, že by nárůst ceny zlata nepokračoval i nadále. Doporučení na zlato jsem aktuálně zvýšil na nejvyšší stupeň highly recommended.

Podle posledních (i když neoficiálních) zpráv se arabské země, Čína, Rusko, Japonsko a Francie chystají ukončit kotování ropy v dolarech. Místo dolarů by měl být používán koš měn, do něhož by mělo být zahrnuto i zlato. Kotování ropy ve zlatě by tak znamenalo, že bude zlato opět vnímáno jako prostředek směny, jako peníze. To by nadále vedlo k nárůstu ceny zlata. Zvýšená poptávka po zlatě z tohoto důvodu (tedy měnového) by nebyla vůbec zanedbatelná, jednalo by se tak o silný prorůstový faktor.

Dalšími důvody, které uvádím ve prospěch dalšího nárůstu ceny zlata patří:

- pokračující měnová expanze v USA (investice do zlata před hrozbou stagflace)
- pokračující diverzifikace měnových rezerv v neprospěch amerických dolarů
- opětovná korekce na světových burzách (zejména v USA, kde je oživení ekonomiky pouze krátkodobé a umělé)
- aktuální investiční trend, zlato je zkrátka populární, stejně jako i další komodity

Proti zlatu naopak mluví zejména jakýsi psychologický efekt z příliš vysoké ceny. Vzhledem k reálné světové ekonomické situaci a dalšímu vývoji je to však cena stále velmi nízká.

Z toho všeho rovněž vyplývá, že následující roky budou pro americký dolar skutečnou pohromou.

Krize není, úpadek morálky ano

2009-10-05T15:52:00.000+02:00

Žijeme v době, která přeje nezodpovědnosti a slibům blahobytu pro všechny za prostředky někoho jiného

Nejhorší krize od druhé světové války. To je zpravidla hodnocení současné hospodářské situace z úst ekonomů, politiků, novinářů. To je však hodnocení značně diskutabilní. V první řadě nejde o hospodářskou krizi, nýbrž o recesi (což není slovíčkaření, ale poměrně závažný rozdíl), v druhé řadě je nutné přiznat, že aktuální vývoj je horší, než jak se nám ze statistických dat jeví, ačkoliv do krize má daleko. Faktem totiž zůstává a zůstane, že nemáme žádný objektivní indikátor ekonomické výkonnosti (HDP tím rozhodně není) a mnohé ekonomické indikátory jsou oproti minulosti manipulovány tak, aby zobrazovaly příznivější ekonomický vývoj. Jedná se zejména o cílené "ladění" indikátorů pro měření cenové hladiny a míry nezaměstnanosti k pozitivnějším hodnotám. To jen poznámka na úvod.

Současný hospodářský vývoj v plném lesku zobrazil úpadek nejen ekonomického myšlení, ale morálky ve společnosti obecně. Tento úpadek se odráží v šesti zásadních faktorech, jimiž lze charakterizovat moderní ekonomiky a které ovlivňují jejich chod nyní - a budou ho ovlivňovat i v budoucnu.

Faktor č. 1 - Masa peněz v oběhu

Jako první faktor je nutné uvést radikální přístup k řízení měnové politiky, který úzce, i když ne zcela přímo, souvisí s rostoucím a trvalým státním zadlužováním. Tak bezprecedentní růst množství peněz v oběhu, jaký jsme mohli pozorovat v uplynulých několika letech a měsících, tu ještě nebyl. Tato velmi uvolněná měnová politika způsobila v uplynulých deseti letech dvě obří bubliny na akciových a posléze realitních trzích. Doprovodným jevem byly bubliny na trhu komodit obecně, nikoliv pouze ropy. Úrokové sazby, za které centrální banky USA a Evropy půjčují prostředky bankovním a nově i nebankovním institucím, jsou nejníže v historii.

Centrální bankéři v USA a v Evropě jen dokázali, že nestabilní strukturální cenový vývoj (tzn. bubliny), který musí skončit strmým pádem, dokážou "řešit" pouze přesunutím strukturální nerovnováhy na jiné místo na trhu. V současnosti je přitom na místě hrozba stagnace "japonského typu", kdy je v systému tak velké množství špatných úvěrů, že banky nejsou ochotny další půjčky poskytovat.

Faktor č. 2 - Astronomické dluhy

Podobně impozantně jako peníze roste i míra zadlužování jednotlivých států, jehož tempo je způsobeno právě nezodpovědným přístupem k řízení finančního systému. Státní dluh se například u Německa nebo Francie tento rok - podle odhadu Mezinárodního měnového fondu - zvýší ze zhruba 64 procent HDP v roce 2007 na téměř 80, respektive 75 procent. Dluh přitom s pravděpodobností hraničící s jistotou poroste i dál, bez ohledu na Maastrichtská kritéria (která pro přístup do Evropské hospodářské a měnové unie mimo jiné stanovují maximální míru zadlužení 60 procent, kterou však mnohé členské země dlouhodobě neplní a nebudou plnit ani v budoucnu).

Aktuální rychlé zadlužování, kterého jsme svědky po celém světě (zadlužení Japonska má například letos dosáhnout 217 procent HDP), představuje nejen omezení hospodářského rozvoje v budoucnu, ale také rezignaci na skutečné řešení světové hospodářské recese.

Faktor č. 3 - S balíčky ke dnu

Tímto se dostáváme ke třetímu charakteristickému znaku moderních ekonomik, jímž je aktivní přístup státu při "boji" s recesí. V uplynulých měsících jsme byli svědky četných snah států vypořádat se s hospodářskou recesí nástroji, které v minulosti vždy selhaly a které - na základě ekonomických analýz - nutně selhat musí. Jedná se o nejrůznější balíčky státních výdajů, které jsou nasměrovány na umělé vytváření pracovních míst, znárodňování podniků, půjčky soukromé sféře nebo poskytování nejrůznějších státních garancí. Zde kromě tragického plýtvání vzácnými zdroji navíc čelíme i morálnímu problému, kdy je břemeno neúspěchu soukromých podnikatelů neseno celou společností (respektive čistými daňovými plátci, tzn. lidmi, kteří do státní pokladny více dají, než dostanou).

Do očí bijící, ekonomicky iracionální megalomanská státní pomoc z pera Obamovy administrativy je dnes symbolem definitivní přeměny Spojených států v tzv. moderní stát blahobytu se všemi jeho neduhy.

Faktor č. 4 - Léčba narkomana drogami
Čtvrtým významným faktorem je totální selhání ekonomů, kteří selhali jako celek, a to zejména kvůli své posedlosti makroekonomií a ignoranci principů fungování tržní ekonomiky (tento stav, zdá se, se nyní mírně zlepšil). I když se nám dnes mnozí ekonomů snaží namluvit, že hospodářský pokles předvídali a tušili, opak je pravdou. Ještě minulý rok na jaře bychom ekonomy, kteří správně analyzovali, co se zejména s americkou ekonomikou děje, spočítali doslova na prstech jedné ruky. Nejsmutnější na celé věci je, že právě ti, kteří vůbec nic netušili, dnes v médiích sebevědomě prezentují své názory na řešení recese a nabízejí predikce dalšího vývoje. Právě tito ekonomové rovněž podporují aktivní řešení recese měnově-fiskálním způsobem a apelují na vyšší spotřební výdaje a nižší úspory, čímž nadále ekonomickou profesi před lidmi degradují, protože hospodářská recese nemá s nedostatečnými agregátními výdaji nic společného. Jde o ekonomy, kteří se nepoučili z exemplárních případů hospodářských cyklů, mezi něž patří například Velká Deprese 30. let minulého století, dvě recese ve Spojených státech v 70. letech minulého století nebo stagnace Japonska v posledním desetiletí 20. století.

Všechny tyto politováníhodné ekonomické události minulosti nabízejí poučení, že aktivní role státu při řešení hospodářských recesí či krizí způsobuje ještě hlubší ekonomický propad či dlouhodobou stagnaci. Neboť další a další přísun peněz neschopným podnikatelům není nic jiného než poskytování dalších dávek drog pacientovi, který by se měl léčit z drogové závislosti.

Faktor č. 5 - Sklizeň zájmových skupin

Pátým charakteristickým prvkem moderních ekonomik je klientelismus, který prorůstá Evropskou unií a Spojenými státy (mimochodem jev, který je jedním ze symbolů japonské stagnace z poslední dekády minulého století). Šrotovné, opatření na snížení emisí CO2 a podobné ekonomické nesmysly nelze vnímat jinak, protože jsou čistým plýtváním vzácnými zdroji a podporou zájmových skupin, které si z peněz daňových poplatníků udělaly výnosný byznys. A každý, kdo má na tyto oblasti (zejména na problematiku globální změny klimatu) jiný názor, je nemilosrdně označen za radikála, blázna či mentálně narušeného jedince.

Faktor č. 6 - Úpadek zodpovědnosti

Jako poslední jsem si nechal faktor, který je výsledkem všech předchozích faktorů a "znásobuje" jejich vliv. Tím faktorem je morální hazard, který vznikl v důsledku uvedených faktorů a představuje poměrně nový jev. Všechny uvedené faktory mají morální hazard společný proto, že jsou založeny na úpadku odpovědnosti za vlastní život a respektu k soukromému vlastnictví (tzn. i k lidem samotným).

Nedostává se ekonomického vzdělání

Žijeme v době, která přeje nezodpovědnosti a slibům blahobytu pro všechny za prostředky někoho jiného. Socialisté ve všech zemích, často v převlečení za dříve liberální strany, v uplynulých měsících umně zneužily hospodářskou recesi ve svůj prospěch, když ji označili za selhání tržních mechanismů, a apelují na větší regulace a nestandardní státní zásahy, protože se přece jedná o nejhorší krizi od druhé světové války. Jejich jediným "řešením" je zadlužování, žádný jiný nástroj neznají. A dokonce už otevřeně přiznávají, že jejich politika je politikou "po mně potopa". Mají přesto podporu nezanedbatelné části společnosti, protože lidé postrádají ekonomické vzdělání (které bohužel v drtivé většině postrádají i samotní ekonomové) a v dnešní záplavě doporučení a rad od rádoby prestižních odborníků se nemají možnost orientovat. To souvisí i s úpadkem znalosti správného logického myšlení a každodenním používáním sofismat ve výrocích politiků.

Stalo by se něco dramatického, kdyby vlády mnoha zemí proti recesi nezasáhly a nechaly ekonomiku napospas svému osudu? Je nutné si uvědomit, že hospodářská recese má mikroekonomickou povahu a pramení z nerovnováh dílčích trhů. "Makroekonomické" řešení v podobě levných peněz a státních půjček (tedy nárůstu zadlužení) proto nemůže být skutečným řešením. Bez levných peněz a státních půjček by nedošlo k žádné apokalypse či kolapsu ekonomik, ale k rychlému ozdravení finančního a výrobního sektoru (byť pravděpodobně za cenu krátkodobě hlubšího propadu a v každém případě rozsáhlejší restrukturalizace ekonomik) a vzniku zdravých základů pro dlouhodobý hospodářský růst. Nesmíme zapomínat, že recese je ozdravný proces a vláda tomuto procesu brání. Recese nutně musí být bolestivá, jinak nemá význam.

Naslouchejme více ekonomům, kteří nejenže předpověděli současný vývoj, ale také umějí říci, co bylo špatně a co je jediným možným řešením. I my takové ekonomy máme (profesor Zelený nebo Aleš Michl) a jejich názory jsou k dispozici všem, kteří mají internet. Pro čtenáře vládnoucí angličtinou je pak možné doporučit ekonoma a makléře Petera Schiffa, ekonoma Franka Shostaka, který se hospodářským cyklům věnuje dlouhodobě, nebo republikánského kongresmana Rona Paula (ač není vystudovaným ekonomem), jehož ekonomické diskuse lze shlédnout na serveru Youtube. Ačkoliv se například Peter Schiff pravidelně objevoval na prestižních amerických zpravodajských televizních stanicích CNBS, CNN či Bloomberg TV, nebyl brán příliš vážně. Svět totiž naslouchá jen omezené skupině ekonomů s tradičními akademickými názory. Zatím.

Psáno pro Kavárnu MF Dnes

Online chat na ihned.cz

2009-09-14T15:27:00.000+02:00

Minulý rok jsem byl hostem online chatu na serveru ihned.cz.

Otázky a odpovědi: Analytik ON-LINE: Zhoršují centrální banky současnou ekonomickou krizi?

Historie krizí

2009-09-14T13:38:00.002+02:00

Společně s Láďou Tajovským z VŠE o krizi z roku 1929 i současné hospodářské recesi.

Rádio Leonardo
Třetí dimenze
1.5.2009

Historie krizí

Americká hypoteční krize má další oběť - je jí banka IndyMac

2008-07-14T13:25:00.005+02:00

Komentář k pádu Indymac

Rádio Česko
14.7.2008

Americká hypoteční krize má další oběť

Ropa nad zlato. Historie a současnost komoditních trhů

2008-06-11T13:32:00.000+02:00

Hodinový pořad společně s Honzou Burešem, dnes už hlavním ekonomem Poštovní spořitelny.

Rádio Leonardo
Třetí dimenze
11.6.2008

Ropa nad zlato. Historie a současnost komoditních trhů

Vývoj cen ropy a vliv na ekonomiku

2008-06-03T13:34:00.000+02:00

Nejen o ropě společně s Martinem Kupkou z ČSOB.

Český rozhlas 6
Studio STOP
3.6.2008

Vývoj cen ropy a vliv na ekonomiku

Vláda a Fed situaci zhorší

2008-01-30T12:43:00.003+01:00

Americká centrální banka se minulé úterý rozhodla pro razantní snížení úrokových sazeb o 0,75 procenta. Šéf Fed Ben Bernanke se tak snaží bojovat s přicházející recesí. Doplňuje tím snahu prezidenta George Bushe, který připravil stimulační fiskální balíček v hodnotě 140 miliard dolarů. Mnozí oběma vyčítají, že jejich kroky přicházejí pozdě a v nedostatečné míře.

Dle mého názoru jsou jejich kroky zcela irelevantní a americkou recesi v důsledku zhorší. Boj s recesí je možné přirovnat k přecházení nemoci, nikoli k boji s nemocí. Recese je totiž v pravém slova smyslu ozdravný proces, ve kterém dochází ke koordinaci střednědobě či dlouhodobě rozbíhavých plánů podnikatelů a spotřebitelů. Přesně k takové nápravě začíná v americké ekonomice docházet. Napravuje se chybná alokace zdrojů, zejména v oblasti stavebnictví a trhu nemovitostí.

Americkou ekonomiku čeká restrukturalizace, kterou může jednání Fed a americké vlády ohrozit. Aktuální snižování úrokových sazeb je problematické ze dvou důvodů. V USA rostou ceny nejrychleji od roku 1990 a ukvapené snižování sazeb může tento problém eskalovat, neboť povede k nárůstu infl ačních očekávání. Druhým důvodem je představa, že aktuálním problémem americké ekonomiky jsou spotřební výdaje. Skutečným problémem americké ekonomiky je však nesoulad mezi strukturou výroby a spotřebou amerických domácností. Stimulace spotřebních výdajů povede k prohlubování defi citu obchodní bilance, k dalšímu poklesu kurzu dolaru a tlaku na růst cen. Spojené státy naopak potřebují k obnově rovnovážného vývoje pokles spotřebních výdajů.

Nikoli náhodou se nyní otevřeně mluví o hrozbě stagfl ace, kterou USA zažily v 70. letech minulého století. Jedná se o velmi nepříjemný hospodářský jev, v němž stagnující hospodářství trpí vysokým cenovým nárůstem. Bernanke dal svým úterním rozhodnutím najevo, že tuto hrozbu nevnímá jako reálnou. Potvrdil to i prohlášením, že neočekává další růst cen ropy, který byl podle něj v minulosti důvodem růstu cen spotřebního zboží. Očekávání stabilizace a poklesu cen ropy je vzhledem k výraznému zpomalení růstu americké ekonomiky, které bude mít dopad i na zpomalení čínské ekonomiky a pokles její poptávky po ropě, velmi racionální. Jenže nárůst cen spotřebního zboží, kterého jsme byli v posledních měsících svědky, nemá s cenami ropy nic společného. Je důsledkem uvolněné měnové politiky (kromě Spojených států i v Číně a v EU) v minulých letech, která vedla i ke zmíněnému nárůstu cen ropy.

Vzhledem k novému kolu uvolňování měnové politiky a dolarům, které se do oběhu dostávají z devizových rezerv zahraničních centrálních bank (hlavně z Číny), Americe reálně hrozí další zrychlení růstu cen. Bernanke by se tak měl připravit na situaci, že bude okolnostmi nucen k výraznému zvýšení úrokových sazeb. Spojené státy zašly svou měnovou politikou plnou extrémních rozhodnutí příliš daleko. Úrokové sazby jsou jednou z nejdůležitějších a nejcitlivějších cen v ekonomice a její arbitrární změny, které prováděl Greenspan (šéf Fed od roku 1987 do 2006) a nyní provádí Bernanke, se nyní americké ekonomice vracejí jako bumerang v podobě recese. V uplynulých 20 letech jsme byli svědky nejhorší měnové politiky v historii Spojených států, jejíž důsledky pocítí do určité míry celosvětová ekonomika.

Psáno pro E15

Za silnou korunu může Amerika

2007-10-09T12:43:00.000+02:00

Česká koruna neustále posiluje a pro některé české exportéry to může představovat skutečný problém.

Děje se tak nejen proto, že kurz koruny jde nahoru v důsledku relativně vyšší výkonnosti české ekonomiky, ale také v důsledku měnových politik uplatňovaných v zahraničí. Potvrzuje se tak jen skutečnost, že flexibilní měnové kurzy nemohou žádnou malou ekonomiku uchránit od inflačních politik větších měnových zón, jako jsou Spojené státy nebo Evropská unie. Vůbec to však neznamená, že by tento problém vyřešilo přijetí eura.

Podíváme-li se na vývoj kurzu české koruny vůči dolaru a euru, uvidíme výrazně rychlejší posilování české měny vůči americké měně. Zatímco od začátku loňského roku koruna oproti dolaru posílila zhruba o dvacet procent, proti euru to bylo "jen" o pět procent. Kdybychom už v roce 2006 přijali euro, tak bychom si vůči americké měně o mnoho "nepolepšili", protože euro za stejné období oproti americkému dolaru posílilo zhruba o 17 procent.

Zkáza trhu realit

Celý tento vývoj odráží dlouhodobou inflační politiku americké centrální banky, která se úspěšně exportuje do jiných zemí prostřednictvím poklesu hodnoty dolaru. Zajímavostí navíc je, že navzdory dlouhodobému poklesu americké měny se schodek americké obchodní bilance nejenže nelepší, ale naopak výrazně prohlubuje. Mýtus o korelaci či snad dokonce o kauzální závislosti vývoje měnového kurzu a obchodní bilance tím opět padá (již poněkolikáté). Aktuální "problém" silné české měny se týká v první řadě výrazného posílení vůči americké měně.

Proti dolaru však posilují snad všechny měny s flexibilním kurzovým režimem. A dolar bude oslabovat i nadále, a to jak proti koruně, tak proti euru. Inflační měnová politika se totiž neprojevuje pouhým nárůstem cen, ale má i další důsledky, které budou dále tlačit na pokles hodnoty dolaru. Inflace mění strukturu relativních cen, což vede k chybným investicím, které dlouhodobě nemohou být rentabilní.

V případě Spojených států jde v první řadě o chybné investice na trhu nemovitostí. Výsledkem je současná krize na americkém trhu s realitami, která se postupně šíří i do dalších sfér finančního trhu a postihuje i mimo americké finanční instituce (naposledy run na britskou banku Northern Rock nebo výrazný pokles zisku Deutsche Bank v důsledku rizikových úvěrů). Konečným důsledkem bude pokles spotřeby předlužených amerických domácností, které v posledních letech vsadily na spotřebu na úvěr a mají rekordně nízkou míru úspor, a likvidace chybných investic spojená s přerozdělováním zdrojů. Recese ve Spojených státech významně postihne také výrobce, kteří na americký trh vyvážejí své zboží (v první řadě vývozce spotřebního zboží).

Před ekonomickými problémy Spojených států a Číny (která, zdá se, musí začít řešit neřešitelnou situaci kolem své měnové politiky) by českou ekonomiku urychlené přijetí eura neuchránilo. Zatímco nyní jsme jako malá otevřená ekonomika vystaveni silným vnějším vlivům zahraničních měnových politik, jako členský stát eurozóny bychom byli těmto tlakům vystaveni uvnitř.

Euro je problém

Euro je navíc měna vytvořená z politických důvodů a to samo o sobě nevěstí nic dobrého. Euro mělo pomoci zalepit nahromaděné dluhy z deficitů státních rozpočtů tradičních členů Evropské unie a už od počátku nastoupilo svou proinflační dráhu. Vzhledem k tomu, že se euro postupně dostává do měnových rezerv centrálních bank nejrůznějších států světa, zůstávají důsledky této inflační politiky zatím skryty.

Euro není spásou Evropské unie, ale mnohem spíše jejím dalším problémem.

Psáno pro MF Dnes

Sociální a daňový dumping je ekonomická iracionalita

2006-03-13T15:25:00.000+01:00

Módní je v poslední době slovo dumping. A to nejen v původním slova smyslu, ale i ve spojení s "novými" přívlastky jako sociální nebo daňový. Dumping obecně znamená, že výrobce prodává své zboží v zahraničí za nižší ceny než na domácím trhu. To je považováno za nekalou obchodní praktiku. V únoru Evropská Unie obvinila čínské producenty bot z dumpingu a navrhla postupné uvalení 19,4% cla na dovoz čínských bot a 16,8% cla na dovoz bot z Vietnamu. Dává ale dumping sám o sobě smysl? Není to jen výmluva za účelem protekcionistických opatření?

Co je to dumping

První problém nastává se samotnou definicí. Při srovnávání cen se uvažují prodejní ceny na domácím trhu, které generují firmě zisk. Není ale důvod, proč by firma nemohla v zahraničí prodávat za ceny, které generují nižší zisk než na domácím trhu.I kdyby firma prodávala za ceny, které znamenají ztrátu, je to s dumpingem i tak obtížné. Na trhu se pohybuje v každém okamžiku mnoho firem, které léta generují ztráty, a přesto fungují. Měly by být i ony nějak postiženy?Rozdíl je jen v rétorice. Je běžné, že firmy při uvádění výrobků na trh začínají s nižšími cenami, než si přejí dosahovat v budoucnu. To může vyústit i v počáteční ztrátovost. Ale přesto se to považuje za legitimní praktiku. V okamžiku, kdy to použije firma ze zahraničí, už to ale nazýváme dumpingem. Lépe řečeno, jde o jeden z typů dumpingu označovaný jako "krátkodobá predátorská strategie". Proč se tento termín nepoužívá pro všechny firmy, které na trh vstupují s nižšími cenami? Jaký je rozdíl mezi domácí firmou uvádějící na trh nové zboží za zaváděcí ceny a zahraničním exportérem dělajícím totéž? Z ekonomického pohledu žádný, z politického značný. Druhým typem dumpingu, který už v sobě náznak logiky obsahuje, jsou proexportní subvence, kdy vlády dotují vývoz či výrobu svých výrobců, a tím jim umožňují konkurovat nižšími cenami. Právě tento důvod uvádí Evropská komise pro uvalení ochranných cel.To si ale komisař EU Peter Mandelson dost naběhl (Proč v Evropě uvalujeme cla na asijskou obuv, 8. března) Cožpak Evropská unie, respektive její členské státy, nedotují některé své výrobce? Z logiky věci tím poškozují ostatní konkurenty, například producenty v třetích zemích. Proč EU neuvalí na dotované podniky dodatečná "domácí cla", aby vyrovnala podmínky? Protože by to bylo nesmyslné. Stejně jako je to v případě dumpingu. Pokud i tak Evropská Unie uvaluje na dovážené zboží cla z tohoto důvodu, pak jde jednoznačně o protekcionismus. Evropská Unie káže vodu, ale pije víno.

Jen hloupé ochranářství

V případě Číny navíc hraje významnou úlohu fakt, že nesplňuje MES kritéria, tedy status tržní ekonomiky. Při vyšetřování tak Evropská komise používá v souladu s opatřením Světové obchodní organizace (WTO) z roku 1994 tzv. "analogickou zemi". Vyšetřovatel zkrátka hledá zemi (splňující MES kritéria), ve které jsou podmínky pro výrobu nejblíže zkoumané zemi. V případě Číny Evropská komise došla k závěru, že tou analogickou zemí je Brazílie. Problém je v tom, že WTO nejprve vzala dumping jako hotovou věc a pak hledala způsob jak ho prokázat. Proto došla k něčemu tak absurdnímu, jako je termín "analogická země".Důležité je na dumpingu i to, že ho iniciují domácí výrobci (v případě EU výrobci reprezentující čtvrtinu trhu). Výrobci se konkurenci vždy bránili, brání a bránit budou. Čím více nástrojů jim vláda do rukou dá, tím hůře pro nás, spotřebitele. Ani dumping není výjimkou: jde o uměle vytvořený, politicky motivovaný termín, jehož cílem je vytvoření záminky pro ochranářství.

Hospodářské noviny, 13.3.2006

Sofistikované nástroje centrální banky

2006-03-09T17:10:00.000+01:00

Když na začátku března Evropská centrální banka (ECB) zvýšila své sazby na 2,5%, příliš zájmu to nevyvolalo. Předcházely tomu však fundované komentáře ohledně vlivu na ekonomiku, co by centrální banka měla udělat a co by naopak udělat neměla. Zadumaní ekonomové komentovali možný cenový vývoj a hospodářský růst Evropské Unie. Vědí tito “odborníci” o čem vlastně mluví a nediskreditují tak trochu naši vědní disciplínu?

V roce 2003 ECB snížila své krátkodobé sazby na 2%. Politici jásali, někteří ekonomové také, protože nízké úrokové sazby pomáhají ekonomickému růstu a Evropská Unie na tom již několik let není se svou dynamikou nijak valně, průměr růstu HDP za posledních 5 let není ani 1,5%. Hospodářský růst se ale nedostavil. Přitom zásadní problémy EU jsou známé: rigidní trh práce, neustále se zadlužující státy (hlavně Francie a Německo) a rozbujelý sociální stát blahobytu. I kdyby ECB snížila v minulosti své nominální sazby na minimum, k hospodářskému růstu by nedošlo právě kvůli těmto neduhům. Jenže ono to s měnovou politikou není tak jednoduché.

Kdyby trhy v EU byly zcela pružné, ani pak by expanzívní měnová politika nesplnila svůj účel v podobě hospodářského růstu. Jediné, k čemu by došlo, by byl nárůst HDP. Tato obskurní veličina totiž nanejvýš odráží nárůst množství peněz v ekonomice, nikoli hospodářský růst. Samotná korelace růstu HDP (reálného) se skutečným nárůstem blahobytu nutně neznamená kauzální souvislost. Ideální je zde ilustrace obnovy americké ekonomiky po hurikánech. Podobné by to bylo např.se stavbou pyramidy, s obnovou paláce České národní banky, se státními investicemi. Tyto výdaje zvyšují HDP, nevedou však k hospodářskému růstu. Naopak ho zpomalují. Už samotné počítání HDP je nesmyslné. HDP jako toková veličina porovnává dva různé stavy. A oba údaje se liší nejen absolutně, tak především svou strukturou. V peněžním vyjádření je třeba 10 koblih, 20 bagrů a 5 ponožek více než 100 housek, 12 bagrů a 60 ponožek, ale je tomu opravdu tak? A čím větší je podíl státních výdajů na HDP, tím zkreslenější tento indikátor je. Centrální banky se tak snaží ovlivnit něco, co vypovídá o realitě stejně jako metafyzické přemítání o podstatě života chroustů. Ekonomický růst se změřit nedá a nikdy to nepůjde.

Centrální banka také upravuje svou politiku na základě cenových indexů, zpravidla tzv.indexu spotřebitelských cen. Je to vážený průměr cenových změn vybraného koše statků. Co nám takové číslo řekne? Jakou relevanci má pro člověka údaj o průměrném nárůstu jakéhosi indexu? Laicky řečeno, každý jednotlivec tu “svou inflaci” vidí. Každý kupuje něco jiného, pro každého jsou relevantní jiné ceny. S cenami si nelze pohrávat, jak se centrálním bankéřům zamane. Ceny mají svůj nezastupitelný úkol: vypovídají o relativní vzácnosti zdrojů a tak nám je umožňují efektivně alokovat. Měnové injekce ale vyvolávají dojem změny v relativní poptávce a vytvářejí falešné signály o vzácnosti zdrojů k produkci. Centrální banka zkrátka tuto alokaci zdrojů ve společnosti negativně ovlivňuje a způsobuje plýtvání. Je otázkou, proč by při všech těchto složitých vztazích, do kterých měnová politika zasahuje, měla centrální banka reagovat na vývoj jakéhosi pochybného indexu, který podobně jako HDP realitu nevyjadřuje.

Měnové agregáty jsou dalším z řady indikátorů, které centrální banka sleduje a reaguje na ně. Tyto agregáty však nemají ani tu minimální oporu v ekonomické teorii, stojí doslova ”na vodě”. Jen fakt, že jich existuje několik, ukazuje na neschopnost bankéřů definovat co jsou peníze a co ne: sledují ten agregát, který nejvíce koreluje s HDP! To už se ale vážně pohybujeme kdesi v oblacích. Přitom skutečný měnovýt agregát existuje a např.australská finanční skupina Manfinancial ho používá.

Takové “sofistikované” nástroje centrálních bank jsou ve skutečnosti bezpředmětným modelováním odtrženým od reality. Jak může centrální banka pomocí reagování na fiktivní údaje něco řídit nebo stabilizovat? Navíc reakce je vždy na něco, co už reálně probíhá, přichází pozdě a pomalu. Ve skutečnosti centrální banky nevědí co přesně svou politikou způsobují. A nebudou to vědět do té doby, dokud nebudou lidé vševědoucí superlidé. Je však jasné, že navzdory poznatkům ekonomické vědy tu centrální banky budou i nadále, stále se budou tvářit důležitě a ekonomové i nadále budou moudře přemítat o její politice.

Z českých luhů a hájů

2006-03-09T17:05:00.000+01:00

Ač nejsem odborník na českou ekonomiku a zdejší podnikatelské prostředí, přesto mi to nedá neokomentovat poslední události kolem zveřejněného údaje o růstu HDP v České republice. Ten dosáhl za loňský rok 6% (v posledním čtvrtletí dokonce 6,9%). Jedni (tj.analytici) se nyní předbíhají v komentářích jak je to úžasné, druzí (tj.politici) si zase snaží přisvojit svůj podíl na úspěchu. Zejména pak ministr financí Sobotka vidí za růstem HDP zejména vládní politiku.

V ekonomii se bohužel stále vyskytuje mnoho mýtů. Hrubý domácí produkt je jedním z nich. I když i moderní mainstreamové učebnice upozorňují na jeho nedostatky, ne-li přímo na metodologická pochybení, v praxi se tento indikátor stále bedlivě sleduje a jeho vývoj je pečlivě analyzován (včetně podrobných projekcí). Dovídáme se pak taková moudra, jako že za růstem ekonomiky stojí exportní výkonnost nebo dokonce spotřební výdaje. Hrubý domácí produkt, resp.jeho vývoj ale hospodářský růst neměří. Hospodářský růst má zcela kvalitativní povahu, která se kvantitativně projevuje v relacích, které nelze nijak numericky zpracovávat. Především je ale podstatou hospodářského růstu něco docela jiného než růst spotřebních výdajů. Ten odráží (je důsledkem) buď inflační zvyšování mezd nebo skutečné zvýšení produktivity výroby a nejčastěji oboje. Pokud vidíme rostoucí spotřební výdaje, radujeme se poněkud pozdě, ve skutečnosti už růst dávno probíhá. Zdůrazněme, že spotřební výdaje nejsou příčinnou hospodářského růstu (a z logiky jí být nikdy nemohou). Rostoucí exporty jsou ve zprávě tím hlavním tahounem růstu HDP (ve směnných relacích je výsledek horší). Dnešní růst exportů je ale jen budoucí růst importů nebo nárůst nákupů aktiv v zahraničí. Dnešní exporty jsou tak obecně jen budoucími dovozy. Je to optikou analytiků tedy znamení, že v budoucnu budeme chudnout?

S touto otázkou souvisí i výrok ministra financí: "Růst exportu ukazuje, že se vyplatila dlouhodobá politika orientace na zahraniční investice a investiční pobídky.”(je tedy pan ministr současně viník budoucího chudnutí?) K tomuto tématu se již vyjadřoval Josef Šíma v debatě na Českém rozhlasu 1 (v mp3). Připomeňme, že se ministrova věta proviňuje proti Bastiatově poučce o tom "co je vidět a co vidět není". Navíc pan ministr trochu pokřivuje slova ředitele Czechinvestu, který ve zmíněné debatě prohlásil, že pobídky Czechinvestu jsou určené všem investorům bez ohledu na geografický původ. Pan ministr to vnímá jinak.

Murray Rothbard pronesl dnes již slavnou větu: “Každý má takový růst, jaký si zvolí”. Proč bychom se měli radovat z hospodářského růstu? Pokud je problematické odpovědět na tuto otázku, je ještě mnohem obtížnější odpovědět na otázku, proč bychom se měli radovat z růstu HDP?

Tisková zpráva ČSÚ o vývoji HDP

Koruna, iluzionisté a Paroubkova věštírna

2006-03-03T13:22:00.000+01:00

Česká koruna v posledních letech nebývale posiluje. Proti americkému dolaru za 4 roky posílila o 58%, proti euru o 19%. Máme být za to rádi nebo se spíše obávat o naše expotéry? Neohrožuje silná česká koruna hospodářský růst České republiky? A co Paroubkova silácká slova o posilování české měny až na 25 Kč za euro v roce 2010?

Ekonomická teorie to vidí jasně. Nižší měnový kurz vede k rychlejšímu hospodářskému růstu, neboť zvyšuje konkurenceschopnost exportérů. Tak docela to ale pravda není. Měnové kurzy se nehýbou sami od sebe. Odvíjejí se od tzv.reálné kupní síly, které je určena měnovou nabídkou a hospodářským růstem. Čím více peněz centrální banka tiskne, tím slabší kurz bude. Čím vyšší bude hospodářský růst, tím vyšší bude i kurz měny. Česká republika v posledních letech zaznamenává oproti jiným zemím EU relativně vyšší tempo růstu HDP a relativně nižší tempo růstu peněz v ekonomice. Proto došlo k posílení české měny. Kauzalita je opačná: je to hospodářský růst co primárně spoluurčuje měnový kurz.

Pokud známe příčiny nárůstu měnového kurzu, můžeme zjistit co to znamená pro ekonomiku. Vyšší měnový kurz zlevňuje dovozy. Ty tvoří jak spotřební zboží, tak vstupy pro podniky. Částečně tak klesají náklady pro podniky, spotřebitelé ušetří. Vyšší kurz si budou pochvalovat i turisté v zahraničí. Naproti tomu exportéři to budou mít v zahraničí těžší. Vyšší kurz pro ně znamená, že v domácí měně dostanou za své produkty méně. Měla by tedy centrální banka zasáhnout a pomoci měnový kurz snížit? Co se v takovém případě stane?

Snižování měnového kurzu učiní domácí zboží v zahraničí atraktivnější. Výrobní zdroje se tak budou přesouvat do produkce pro zahraniční trhy. Účetnictví díky tomu vykáže ekonomický růst. Jenže tak snadné to není. Snižování měnového kurzu měnovou politikou je něco jako exportní subvence. Znamená to, že aby exporty mohly růst, musí se někomu jinému vzít. Umělé zvýhodnění exportérů odklání zdroje od výroby pro domácí trh. Rostoucí zisk exportérů je to co je vidět, odklánění výrobních zdrojů z důvodu poklesu měnového kurzu už vidět není. Na první pohled vypadá vše idylicky, ale jen do té doby, než začnou díky vyššímu množství peněz růst domácí ceny. Pak vzrostou vstupy i exportérům a jejich zisky plynoucí z nižšího kurzu zmizí. Jde o iluzi vytvořené prosperity. O hospodárském růstu můžeme mluvit jen tehdy, pokud ekonomika vytváří dostatek prostředků pro kapitálové investice a technologický pokrok a pokud jsou trhy co nejméně deformovány státními zásahy. Pokud tomu tak není, hospodářský růst snižováním měnového kurzu nevytvoříme.

Konkurenceschopnost českých exportérů je navíc odvislá od tzv.reálného měnového kurzu, který bere v úvahu kromě vývoje nominálního měnového kurzu i vývoj cen doma a v zahraničí. A zde je na tom Česká republika o něco lépe, neboť domácí ceny rostou pomaleji než v Evropské Unii nebo ve Spojených státech. V reálných číslech tak posílil kurz koruny proti euru za poslední čtyři roky o 16% (nominálně o 19%), oproti dolaru ale o závratných 52% (58% nominálně). Vývoj cen tedy o něco zmírnil dopady zhodnocení české měny. Současně mohou exportéři využít finančích nástrojů ke krytí rizik (k pojištění) z vývoje měnového kurzu. Větší firmy to nepochybně dělají a pak je pro ně vývoj měnových kurzů relativně nedůležitý. Jenže někdo náklady měnového vývoje nese. Jen se tyto náklady přesouvají na někoho jiného.

A jak se bude vyvíjet kurz koruny dál? To závisí právě na oněch faktorech, které jsme uvedli výše. Zvýší-li Česká národní banka tempo růstu peněz v oběhu, pak bude mít česká koruna tendenci k oslabení. Zvýší-li se růst českého hospodářství, bude mít koruna naopak tendenci k dalšímu posilování. Pan premiér zřejmě vychází z toho, že českého hospodářství bude v dalších letech rychle růst a guvernér Tůma úrokové sazby snižovat nebude. Možné to je, ale odhadovat kurz měny na pět let dopředu není ekonomická prognóza, ale věštění z křišťálové koule. Na 99,9% to bude jinak. Můžeme pouze říci, že za současné konstelace není pravděpodobné, že by koruna začala nějak dramaticky oslabovat. Bude spíše stagnovat či mírně posilovat.

Trichetova noční můra

2006-03-03T13:18:00.000+01:00

Guvernér Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet bije na poplach. Jeho prohlášení ale dávají pramálo smyslu. Může se stát, že jsou jeho slova vytržena z kontextu, ale i tak zaslouží výrazný pohyb obočím, protože jde o závažné ekonomické nedostatky. Přitom odstranit Trichetovu noční můru je tak snadné.

Podle guvernéra tempo hospodářského růstu v eurozóně zrychluje, což s sebou zároveň přináší vyšší inflační tlaky. Není tomu tak. Vyšší hospodářský růst, který navíc měřen HDP tedy rozhodně není, inflační tlaky nepřináší. Inflace je čistě peněžní jev plynoucí z relativní měnové expanze. Jak by vůbec mohl hospodářský růst přinést nárůst cen? Co je to hospodářský růst? Znamená všeobecně efektivnější využívání vzácných zdrojů k produkci statků a služeb uspokojujících lidské potřeby (i z této definice vidíme, proč HDP nemůžeme považovat za měřítko hospodářského růstu). To znamená, že se stejnými zdroji umíme vyrobit více statků. Pokud k tomuto jevu v ekonomice dochází všeobecně, a pouze tehdy můžeme mluvit o hospodářském růstu, pak je tato tendence doprovázena jiným všeobecným jevem. Poklesem cen. Hospodářský růst tedy provází naprosto opačná tendence. Protože jsou ale směnné vztahy vyjádřeny v nekrytých penězích a jejich množství je neustále zvyšováno, provází moderní ekonomiky tendence k neustálému nárůstu cen. Pokud tedy centrální banka chce bojovat s inflací, měla by zrušit sama sebe. Mimochodem, pan Trichet si nevšiml, že růst HDP v eurozóně v posledním čtvrtletí naopak zpomalil, takže mluvit o zrychlujícm se tempu lze asi stěží.

Trichet dodal, že inflační riziko stouplo, neboť ropa od počátku loňského roku podražila o 42%. S čím to ale chce centrální banka vlastně bojovat? Nárůstu cen ropy nezabránila, k tomu reálně došlo kvůli přesunu v relativní poptávce k ropě. Cena správně odrazila vyšší vzácnost této suroviny. Centrální banka chce zkrátka zasahovat do procesu, který signalizuje relativní vzácnost zdrojů a umožňuje jejich efektivní alokaci. Pokud ale vzroste jedna cena, jak můžeme mluvit o inflaci? Zřejmě proto, že si centrální banka myslí, že se tento ojedinělý nárůst “přelije” do ostatních cen. To je ale možné jen v případě, že dochází k permanentnímu nárůstu peněz v oběhu. Pokud by k němu nedocházelo, došlo by ke snížení výnosů faktorů v rámci ekonomiky odrážející nárůst vzácnosti a nikoli k nárůstu cen. Trichet zkrátka jen reaguje na svoje předchozí zvýšení růstu peněžní zásoby. Činnost centrálních bankéřů připomíná psa honícího se za svým ocasem. Akorát ho nikdy nechytí, dokud nepochopí, že ho sami uvádějí do pohybu.

Nejsmutnější je ale asi fakt, že centrální banka se tváří jako instituce, která do ekonomiky neintervenuje. Její intervence jsou přitom přinejmenším stejně zhoubné jako jiné státní intervence. Měli bychom to vědět.

Experiment s googlepages

2006-03-02T18:17:00.000+01:00

Cvičně jsem si udělal stránku na googlepages, zatím je jedna bez hierarchie, ale časem se to vyvrbí jinak. Ale nic nového se stejně nedovíte :-).
http://dan.vorechovsky.googlepages.com/home

Rakušané a indiference

2006-02-21T02:40:00.000+01:00

Nedávno jsem přeložil velice zajímavou esej Hanse Hermanna Hoppeho týkající se otázky indiference v ekonomii. Mezi Rakušany a mainstreamovými odpůrci se strhl v posledních letech boj o tento koncept. Zajímavá byla zejména debata Bryana Caplana a dvou "Rakušanů", Waltera Blocka a Jörga Guida Hülsmanna. Možné řešení celého sporu nabídl v lednu tohoto roku na stránkách Mises Institutu právě Hoppe. Překlad jeho práce vám nabízím ke stažení.

Musí Rakušané přijímat indiferenci?

Čína vs. Spojené státy: boj nekončí

2006-02-17T12:14:00.000+01:00

Spojené státy více jak rok intenzivně tlačí na Čínu, aby uvolnila fixní kurz juanu. Čína tak symbolicky učinila v červnu loňského roku, mírně devalvovala měnu a zavedla pásmový režim. Čínská měna od té doby posílila o zanedbatelných 2,8% a Spojeným státům se to nelíbí. Náměstek ministra financí, John Snow, týden co týden Čínu vyzývá k uvolnění měny. Ke konci minulého roku přišel senátor Schumer s návrhem na zavedení dovozního cla ve výši 27,5% na veškeré čínské zboží. S jiným návrhem nyní přišli senátoři Dorgan a Graham. Předložili zákon, podle kterého by měl být Číně zrušen status normálního obchodního partnera. Důvod pro toto opatření je stále stejný. Čína drží kurz juanu uměle nízko, to stimuluje její vývoz a znamená i obrovský deficit se Spojenými státy. Argumentace Spojených států je však zásadně mylná.

Návrhy na řešení, které předložili senátoři Schumer, Dorgan a Graham mají jedno společné. Jde o protekcionistická opatření. Američané reagují ochranářstvím na určitý typ měnové politky, která primárně protekcionistická není. Situaci takovýmito opatřeními jen zbytečně zhoršují. Jejich řešení spočívá v přidání problému a omezení výhod společného obchodu.

Jak je to se samotnou hodnotou juanu? V roce 1997, v době asijské krize, existovaly tlaky na znehodnocení juanu ve výši zhruba 20%. Je otázkou, jak dlouho je tedy juan reálně podhodnocený, stejně tak jako o kolik a zda vůbec. A dovíme se to někdy? I kdyby k uvolnění juanu došlo dnes, nevíme, zda byl v takové míře podhodnocen či nadhodnocen i v minulých měsících či letech, neboť tržní podmínky se neustále mění. Nemáme kritérium jak zjistit, o kolik je juan podhodnocený. Odhadovat podhodnocení juanu z vývoje bilance běžného účtu je ekonomickým analfabetismem neboť měnový kurz není primárně určen zahraničním obchodem. A protože nevíme, o kolik je juan podhodnocen, je značně obtížné tvrdit, do jaké míry je čínský měnový kurz zodpovědný za obchodní přebytek se Spojenými státy.

Držet fixní kurz své měny může legálně jakákoli země. Je to legitimní způsob kurzového režimu. V minulosti měly podhodnocený fixní kurz mnohé měny. Vzpomeňme britskou libru v 80.letech. A vzpomeňme také jak neslavně skončila. Její podhodnocení nebylo v souladu s tržními podmínkami a postupně se vytvořil tlak na její znehodnocení. Tomuto tlaku neodolala v roce 1992. Pokud by juan byl značně podhodnocený, tedy v řádech desítek procent, Čína by svou měnu už dávno revalvovala a uvolnila. Pokud tomu tak není, musíme tvrdit, že juan není výrazně podhodnocený (turbulence na měnovém trhu s juanem nebyly zaznamenány).

Spojené státy Čínu obviňují z manipulace. Ovšem z něčeho podobného bychom mohli obvinit Spojené státy. Když v roce 2001 centrální banka radikálně snížila úrokové sazby, vytvořila tím podmínky pro pokles své měny, který se také v následujících letech dostavil. Tento pokles (až 60% vůči euru během necelých 4 let) přinesl i výrazné zlevnění amerických exportů. Ale nejen to. Přinesla bublinu na trhu nemovitostí, stejně jako expanzivní měnová politika 90.let vedla k bublině na trhu technologických akcií a recesi v roce 2001. I měnová politika Spojených států má své negativní důsledky. Tak v čem je politika americké centrální banky méně manipulativní než politika jejího čínského protějšku? A stěžovaly by si Spojené státy i v případě, že by čínská měna byla nadhodnocená? Vždyť i to by přece bylo z pohledu Američanů manipulací? Měnová politika, ať je jakákoli, není nikdy neutrální. Má přerozdělovací efekty a vede k hospodářskému cyklu. Američtí politici mají máslo na hlavě, když Čínu obviňují z manipulace.

Třetím zásadním faktem je samotný deficit obchodní bilance. Spojené státy patrně přehlédly, že Čína není jediná, s kým mají deficit. Je pravdou, že schodek obchodu s Čínou tvoří 70% jejich vzájemného obchodu. Ovšem deficit s Německem nebo Japonskem loni dosáhl 42% vzájemného obchodu a s Malajsií dokonce 52%. Problém deficitu se tak netýká jen obchodu s Čínou, ale je otázkou celkových obchodních vztahů se zahraničím. A i zde Američané situaci příliš dramatizují. Deficit obchodu totiž umožnil financovaní deficitu amerického rozpočtu, takže kritizovat deficit obchodu znamená vidět jen jednu stranu mince.

Američané argumentují, jak se jim to hodí. Navíc zcela ignorují ekonomickou vědu a dopouštějí se tím chybných tvrzení. Využívání chybných argumentů není v politice sice nic nového, ale to by nám nemělo bránit v tom, abychom na ně upozorňovali. Poslední americký pokus o změnu obchodního statutu Číny je už téměř neuvěřitelným pokusem využít vykonstruovanou argumentaci k prosazování svých politických cílů.

Říše středu na nákupech

2006-02-15T17:06:00.000+01:00

Čína investuje čím dál víc - a míří i do Čech

Dosud se svět třásl před čínským zbožím, které zaplavuje jeho trhy. Nyní do světa vyrazila i sama Čína a začala skupovat zahraniční firmy či zakládat nové – a svět se začíná třást i před ní samotnou a po politických intervencích padlo několik čínských investic v USA a Kanadě.

Zatímco ještě před deseti lety investovala Čína v zahraničí 128 milionů dolarů, loni to byl již padesátinásobek – bezmála sedm miliard. Čínské investice za poslední tři roky dosáhly ve světě přes 15 miliard dolarů - za tu sumu by si „koupila“ třetinu slovenské ekonomiky. Nyní zamířila i do Česka.

Příspěvek na Irák

Důvod čínských investic je jednoduchý. Říše středu má dlouhodobě přebytek vývozu nad dovozem. Za ten může buď nakoupit zboží na zahraničních trzích a nebo jej investovat. Dosud nejvíc investovala do amerických státních dluhopisů které tvoří třetinu z více než 800 miliard dolarů čínských devizových rezerv (fakticky tím zpevňovala dolar - financovala americký státní dluh a paradoxně i válku v Iráku). Poslední roky Čína změnila strategii: Začala investovat i do zahraničních firem - koncem roku tyto investice dosáhly 45,6 miliardy dolarů.

Čínské firmy – v drtivé většině jsou majoritně vlastněny státem - v zahraničí investují ze tří důvodů. Chtějí rozšířit své surovinové zdroje, proniknout na zahraniční trhy a získat vyspělé technologie. Čínské firmy tak již vlastní zdroje železné rudy, ropy nebo hliníku v Austrálii a Jižní a Severní Americe.

Naposledy tak China National Petroleum koupila kanadskou PetroKazakhstan za 4,2 miliardy dolarů. Šlo o největší čínskou investici v roce 2005. Na zahraniční rozvojové trhy úspěšně pronikl čínský výrobce domácích spotřebičů Haier nebo výrobce televizí Hisense. Nejúspěšnější je v tomto oboru největší světový výrobce televizorů TCL. Do jeho rodiny v posledních třech letech přibyl zkrachovalý německý konkurent Schneider či televizní divize francouzské firmy Thomson a výrobce mobilních telefonů Alcatel.

Asi nejznámější čínskou investicí je nákup hardwarové divize americké firmy IBM čínskou počítačovou jedničkou Lenovo z konce roku 2004. Akvizice se zdařila. Firma posiluje svou pozici v Asii, hodlá expandovat na zahraničních trzích a stala se třetím největším výrobcem počítačů na světě s osmiprocentním podílem na světovém trhu. Naproti tomu nákup britského Roveru čínskou Nanjing Automobile za 88,5 milionu dolarů zdaleka tak úspěšný nebyl. Číňané nebyli s to za půl roku krachujícího britského výrobce postavit na nohy a tak se stále neví co s tradičním producentem aut bude.

Vám to neprodáme!

Ne všude ale Číňany vítají s vidinou přátelské spolupráce. Loni ztroskotala nabídka čínské MinMetals na koupi kanadské těžařské jedničky Noranda poté, co tamní vláda vydala urychleně zákon, podle kterého může zabránit jakémukoli převzetí kanadské firmy zahraniční společností v případě ohrožení národní bezpečnosti. Neúspěšný pokus o převzetí americké ropné firmy Unocal čínskou China National Offshore Oil ukončila podobná intervence Sněmovny reprezentantů. Akvizice by totiž údajně ohrozila národní bezpečnost Spojených států. V podobném duchu se nesla i neúspěšná nabídka čínského výrobce spotřebičů Haier na převzetí amerického konkurenta Maytag. V tomto případě šlo navíc o obavu, že chce Haier získat technologie Maytagu, propustit místní zaměstnance a výrobu přesunout do Číny.

Letos čínské investice dorazí i do Čech. V Nymburce hodlá čínská firma Changhong, vyrábějící široký sortiment zboží od vojenských radarů po spotřební ekonomiku, postavit na zelené louce továrnu na montáž moderních LCD televizí za 245 milionů korun a zaměstnat až 300 lidí. Stavět začne příští měsíc a první televize sjedou z pásu v červenci. Changhong přitom provází pověst kontroverzní firmy, která má velmi dobré vztahy s politiky i policií a nejedná se svými konkurenty v rukavičkách (viz box).

Je tedy třeba se čínských investorů bát? Hlavní obava Kanady a USA při boji proti převzetí těžařských firem byla, že by se klíčové surovinové zdroje dostaly do čínských rukou a mohlo by to ohrozit dodávky pro stát, především v případě válečného konfliktu. Pomineme-li ale tato bezpečnostní hlediska, tak je bránění Číňanům v investicích kontraproduktivní. I kdyby nabídli jen peníze a výrobu přesunuli jinam, jejich prostředky mohou být využity na investice do jiných oborů. Čínské investice jsou v principu stejné jako jakékoli jiné. Přinášejí kapitál a nová pracovní místa.

Podobně pragmaticky hovoří i Czechinvest, který dojednával příchod Changhongu do Česka a slíbil mu úlevu na daních a příspěvek na rekvalifikaci zaměstnanců. „O jeho sporech nemáme dostatek informací. Nám jde o kvalitu projektu a zdraví společnosti, abychom měli jistotu, že se investice v Česku vyplatí,“ říká ředitel divize investic René Samek

rámeček

Sedm měsíců za katrem

Changhong se před dvěma lety se dostal do problémů, ze kterých vinil svého amerického partnera Apex Digital, přes něhož prodával nejvíce televizí na americkém trhu. Changhong tvrdil, že mu Apex dluží půl miliardy dolarů, ten ale uznával třetinu. Když šéf Apexu David Ji chtěl v říjnu 2004 v Číně dluh osobně vyřešil, byl za podivných okolností zatčen a sedm měsíců vězněn v sídle Changhongu. Krátce nato se objevily dokumenty, ve kterých se Ji vzdává aktiv své firmy a převádí je na Changhong. Tehdejší ředitel Apexu dokumenty odmítl uznat a celá věc se dostala před americký soud, který ve věci dodnes nerozhodl. Ji byl po propuštění obviněn z falšování šeků a nesmí opustit Čínu. Pravda je, že Changhong úspěšně spolupracuje se světoznámými firmami jako je Toshiba, Philips nebo Microsoft, a s nikým jiným se do konfliktu nedostal.

Respekt 7/2006, 13.2.2006

Když ptáčka lapají

2006-02-10T13:13:00.000+01:00

Číňané do světa expandují rychle a často tak rychle, že zapomenou na to, s kým vlastně obchodují. Případ firmy Sichuan Changhong Electric to ilustruje celkem přesně. Ilustruje také ale něco jiného. S Číňany byste se neměli dostat do křížku. Druhý největší světový výrobce televizí, Changhong, se chystá brzy vyrábět i v Česku (za pomoci PPF) . Jeho závod na výrobu moderních LCD televizorů by měl zásobovat celou Evropu. Spojené státy zase donedávna zásoboval Changhong přes svého dodavatele, americkou firmu Apex Digital. Spolupráce však dopadla neslavně nedobře.

Apex byl založen v roce 1997 a od roku 1999 z Číny dovážel přehrávače multimediálních souborů. Byl jednou z prvních firem, které nabídly hybridní přehrávače DVD/CD/MP3. Apex prodával své produkty zejména prostřednictvím hypermarketů jako je Wal-Mart, zaměřoval se tím hlavně na levnější produkty. S Changhongem začal Apex spolupracovat v roce 2001. Kooperace se postupně rozrostla natolik, že nakonec Apex prodával téměř veškeré importované zboží Changhongu určené pro americký trh. Problémy nastaly už poměrně záhy, na jaře 2003. Tehdy Changhong po Apexu požadoval dodatečné platby za zboží, Apex kontroval pozdními dodávkami Číňanů, náklady na opravu poruchových přístrojů a dalšími dodatečnými náklady.

Klíčová je v celém případu postava majitele a ředitele Apexu, Davida Ji. Ten se narodil v Číně, ale v 80.letech odjel do Spojených států, zůstal tam a získal občanství (Sinoameričan). Jeho známost s tehdejším ředitelem Changhongu, Ni Runfeng, umožnila pokračování spolupráce navzdory nevyřízeným finančním pohledávkám. Situace se změnila v létě 2004, kdy byl vyměněn ředitel Ni a dosazen Zhao Yong, který požadoval okamžité splacení všech dluhů.

V říjnu Ji odletěl do Číny na běžnou obchodní cestu a měl se sejít i s ředitelem Changhongu. Tam ho však čekalo nemilé překvapení. V Shenzhenu byl zadržen čínskou policií. Changhong oficiálně prohlásil, že mu Apex dluží 468 mil.dolarů. Ten přiznává dluh v maximální výši 150 mil.dolarů. Podivné byly na zatčení zejména dvě věci. Zatkla ho policie z Minyangu z provincie Sichuan, kde Changhong sídlí, ačkoli místo zatčení, Shenzhen, je v provincii Guangdong nedaleko Hong Kongu (Shenzhen a Minyang dělí stovky kilometrů). Druhou záhadou je fakt, že policie Ji z ničeho neobvinila a navíc byl držen v soukromých prostorech firmy Changhong. Po zadržení měl Ji podepsal smlouvu, podle které se vzdává aktiv své firmy a svého sídla ve Spojených státech, pokud nebude dluh splacen. Spolumajitel Apexu, Ancle Hsu, odmítl dokumenty uznat a Changhong celou věc na začátku roku 2005 postoupil americkému soudu. Ten ve věci stále nerozhodl.

Svědek mluví o tom, že David Ji byl v prosinci předvolán k řediteli Zhao Yongovi. Před audiencí mu ale byly vyprázdněny kapsy, sundány kalhoty a ponožky a odtrženy knoflíky u košile. Zhao měl Ji říci toto: “Pokud se dnes rozhodnu, že zemřeš, budeš zítra mrtý.” Následující den vznikla nahrávka, ve které David Ji sedí v kvalitním obleku v křesle, usmívá se a říká, že je v Číně na pozvání svého partnera, Changhongu. Na sklonku roku 2004 se objevily ony smlouvy o převodu majetku. Ji byl policii oficiálně předán až 7 měsíců po svém zadržení, v květnu 2005, kdy byl zatčen a obviněn z podvodu s falešnými šeky, které poslal Changhongu na splacení dluhů. Nacházel se ve špatném zdravotním stavu, trpěl vysokým tlakem, nespecifikovaným problémem s ledvinami a infekcí močového měchýře. Jeho stav se ve vězení zlepšil, byly povoleny i pravidelné návštěvy amerických diplomatů. V červnu pak Apex podepsal s Changhongem dohodu, kde přiznává dluh ve výši 150 milionů dolarů. Nemá však peníze na jeho splacení. V srpnu byl propuštěn na kauci, ale nesmí odjet z Číny. Číňané tvrdí, že Ji nebyl oficiálně z ničeho obviněn, ale kdykoli může být.

Propletence firem s různými místními vládami, policií či armádou jsou hlavním nebezpečím pro zahraniční podnikatele. Changhong je navíc bývalý producent vojenských informačních systémů, díky čemuž má dobré vztahy s armádou. Na druhou stranu, toto je jediný problematický případ týkající se zahraničního podnikatele. Velkou roli určitě hrálo i to, že je David Ji původem Číňan. Udělal také velkou chybu, že do Číny vůbec odjel, ačkoli dobře zná čínský klientelismus a pravděpodobně i věděl, co ho může čekat. Naproti tomu, Changhong úspěšně spolupracuje s mnoha zahraničními firmami, je přítomen v desítkách zemí. Ovšem, dostat se do sporu s Číňany se zkrátka nevyplácí.

Více o čínských investicích v následujícím výtisku Respektu

Kam kráčí americká ekonomika?

2006-02-02T19:03:00.000+01:00

Poslední čtvrtletní zpráva o vývoji HDP v USA byla pro mnohé jistě velmi překvapivá. Nová Policy Analysis Centra pro studium hospodářského cyklu se od této zprávy odráží ke komplexnějšímu popisu současného stavu americké ekonomiky a tendencí, které se v ekonomice hromadí. Co tedy můžeme čekat?

What is the direction of US economy? (PDF)

Why China's FDI outflows out of pace?

2006-01-23T23:52:00.000+01:00

Chinese outward foreign direct investment reached record level of US$6.9 billion for the last year. It means overseas investments rose 26 percent from US$5,5 billion in 2004. Although it is quite fast pace Chinese investments slowed down sharply because they rose more than 93 percent in 2004. Moreover, my personal estimated was Chinese FDI could reach about US$10 billion the last year so I pretty much missed the real number. I see two important factors contributed to the slowdown.

First, Chinese FDI have been in absolute numbers very low last years, so they could keep quite good pace. And the year 2004 turned aside from the trend typical for previous years. The year 2004 was really extremely successful for Chinese outward FDI. So, the last year fell perfectly within the long-term trend. But it must not have been because there is the second, more important, reason why the invesment slowed down. Chinese outward FDI could have reached much higher level because there was one huge bid for overseas investment by a Chinese company. China's National Offshore Oil Corporation (CNOOC) was interested in obtaining American oil company, Unocal, for US$18.5 billion and although it was the top offer (the second was Chevron) CNOOC did not acquire the American firm. A similar case occurred in Canada less than a year earlier. China's MinMetals Coroporation showed an interest in Canada's largest mining company, Noranda. The cash bid reached US$5 billion. Although Noranda increased its market capitalization to defend against the bid, both of companies continued in a discussion about the possible deal. Both the Canadian case and the American one were finished by political interference. Canadian government introduced a bill that allows it to block any foreign takeover on national security grounds. In the USA the US House of Representatives voted in favor of a resolution stating that allowing CNOOC to buy Unocal would “threaten to impair the national security of the United States.” Moreover, the takeover was considered to be unfair because US$13 billion out of offer came directly from loans from Chinese government.

All reasons are totally foundationless and are interference with private property titles although the bids came from state-owned companies. How can be the assets of private company in the interest of national security? The reasoning indicates the government eventually takes all the private property as its own because government tells us it decides about what private property will be considered to be in the interest of national security or any other interest of government decision. It holds especially for raw materials. But the oil, zinc, copper or any other raw material deposits does not belong to US government but to private owners. Present circumstances under which US government does not directly own the assets but claims the right to decide about private property usage is much worse than direct ownership of assets by Chinese government. The reason hidden behind the afraid of national security is virtually the afraid of possible lost of the source of looting (= taxation). So, the power foolery (desire for political power), not the effort to protect people, decided about the failure of Chinese investment.

Říkejte nám "burani" *

2006-01-20T19:17:00.000+01:00

Partička bankéřů, politik a úředník, kteří si moc přejí rozumět ekonomii, si hrají. Předlohou je jim filmový snímek “Milionový závod”, kde skupina podnikatelů vymyslí závod, ve kterém zvolení lidé soupeří o to, kdo se nejrychleji dostane na předem určené místo a uchvátí tašku s penězi. Podnikatelé se vsází, kdo ze soutěžících uspěje. Něco podobného předvádí americký politik Schumer a úředník Snow, guvernér ECB Trichet, japonský ministr financí Tanigaki a nově i náměstek čínského guvernéra centrální banky Ma. Pánové tím vytvořili nový zábavný kvintet “burani”, jehož cílem je co nejlepší zábava v oblasti ekonomie doplněná o zábavné sázky. Každý z pánů pochopitelně sází na sebe. Prioritou je navíc rozesmát prestižní ekonomy, kteří obzvláště mohou ocenit specifický smysl pro humor, čímž může být autor vtipu oceněn zvláštní cenou za nepřínos ekonomické teorii.

Jako nejodvážnější se ukázal být “pokladník” amerického státu, John Snow, a začal bavit jako první. Jeho odvaha se vyplatila, svým požadavkem na revalvaci juanu rozesmál nejen celou Čínu (což bylo vzhledem k čínské populaci i značně chytré) a především tamní vládu, ale i spoustu politiků. Bravo, Johne. Snow si vše pokazil, když se prohřešil proti heslu “opakovaný vtip není vtipem” a dodnes Čínu vyzývá k revalvaci. To už pochopitelně vtipné není. Druhý kousek, kdy Číňany obvinil z manipulace, postrádal zejména pointu, přesto držel laťku docela vysoko. Sucharem se ukázal být senátor Schumer, který se nás pokusil rozesmát svým návrhem na zavedení cel na dovoz čínského zboží. Spíše však vzbudil rozpaky, soucit za svou naivitu a tak trochu se i ztrapnil. Stěží je tak adeptem na cenu za humor. To sakém posilněni (pravděpodobně) Trichet san a Tanigaki san rozpoznali Snowův talent a vydali se stejnou cestou. Podle nich čínská měna nereflektuje fakt, že tamní ekonomika roste rychleji než ostatní. Touto svou “nereflexí” vede ke ztrátě pracovních míst a k nerovnováze zahraničního obchodu ve vyspělejších zemích. Zdá se, že čím víc saké, tím více vtipu. Pan Trichet ve svém humoru zřejmě narážel na to, že ačkoli ekonomika USA roste oproti té evropské mnohem rychleji, dolar proti euru v posledních letech značně ztratil (vyjma posledního roku). A obvnit Spojené státy z rostoucí nezaměstnanosti nejde jen tak. Čili brilantní, vytříbený humor. Trichet boduje: rozesmál nejen Čínu, ale i Unii a Spojené státy. Tanigakiho cíl rozesmát Japonce se nutně musel zdařit, vždyť míra nezaměstnanosti v zemi vycházejícího slunce klesá a s Čínou má velký přebytek obchodu. Nicméně pan Tanigaki je značně znevýhodněn oproti svým “kamarádům”, protože jako Japonec asi příliš sympatií od čínského publika nezíská.

Jako poslední se vydal dobývat bránice publika náměstek Ma, který nás tu rozesmál, tu překvapil svou vážností. Ma uvedl, že směnný kurz juanu určuje trh a tak zcela odmítá kritiku Spojených států za to, že Čína uměle udržuje juan podhodnocený. Spustil tím salvu smíchu. Pro nezasvěcené odůvodníme, i když, pravda, vtip už tak nevyzní. Čína sice v létě minulého roku revalvovala juan a formálně přešla z fixingu na floating. Nicméně stanovila pásmo denního maximálního vychýlení na +-0,03%. Při jakémkoli vychýlení nad stanovenou mez musí centrální banka intervenovat nákupy či prodeji domácí měny. Při takovémto rozptylu jde navíc o faktický fixing. Tvrdit, že kurz určuje trh, nutně musí být chápáno jako satira toho největšího kalibru. Poté však Ma buď nepochopil smysl soutěže a nebo se jako správný Číňan snažil vyvážit svůj humor vážnou nótou. Řekl, že Čína “svou měnou nemanipuluje a americký obchodní deficit není způsoben juanem. Je snadné to vysvělit ekonomovi, ale ti, kdo nevědí o financích nic, to nepochopí. Měli by se vrátit na vysokou školu.” Tím sice uhodil hřebíček na hlavičku, naprosto přesně vystihl podstatu problému, zesměšnil kritiky čínského přebytku zahraničního obchodu, ale trochu se svou vážností v soutěži diskreditoval. Rozhodl se poté vše napravit: “O malé apreciaci rozhodl trh” (od uvolnění v červenci dolar oproti juanu posílil o 0,5%), řekl. Ajaj, dopustil se stejné chyby jako Snow. Teď už si náklonost publika získá jen stěží. Trhem posedlý Ma zcela zazdil své šance při odpovědi na otázku jak vidí vývoj juanu v tomto roce: “To se musíte zeptat trhu”, zavtipkoval Ma a pravděpodobně tím obsadil v soutěži poslední místo.

Popravdě řečeno, komu přiřknout vítězství v soutěži ponechám na každém čtenáři. Na druhou stranu, soutěž pravděpodobně bude pokračovat i nadále, protože Číňané se zřejme zamilovali do vtipného Snowa, který týden co týden opakuje, že by Čína už ale fakt měla kurz juanu revalvovat. Čína to udělat pochopitelně nehodlá. Smutné je, že Snow není schopen přijít s něčím novým a jako kolovrátek opakuje otřepaný vtip s revalvací. Ale komu není radno, tomu není pomoci. V každém případě se zdá, že vešla v platnost nová pravda: že čím horší ekonom, tím větší vtipálek. U mě osobně vyhrál Trichet.

---

* nejde o pejorativní označení, ale o vtipnou přesmyčku od slova “búro” vyjadřující číslo pět

Česká koruna a čínské úspory

2006-01-19T16:33:00.000+01:00

Why the Czech koruna has continually strengthened?
(PDF)

Jak si vysvětlit vysoké (nejen) čínské úspory?
(PDF)

Oba texty jsou ekonomické komentáře, ovšem mají trochu specifičtější podobu. I z toho důvodu jsou konvertovány do PDF, zejména z důvodů poznámek a nutného kompaktního vzhledu.

Plus jako bonus, kteří bystří již dávno zaznamenali, je výstup Centra pro studium hospodářského cyklu

Juan, reformy a hospodářský cyklus
(PDF)
- jde o analýzu čínské ekonomiky s výhledem na rok 2006

S oslavou Pekingu ještě počkejme

2005-12-29T13:19:00.000+01:00

Čína se nedávno prohlásila za čtvrtou největší ekonomiku světa. Tamní statistický úřad prohlásil, že podhodnocoval celý sektor služeb za loňský rok, a to o necelých 300 miliard dolarů, což je téměř 17 procent uváděného HDP. Tím pádem země poskočila ze sedmého místa, na němž byla předtím, za mnohem menší Itálií či Británií.

Čínská statistika bývá často zpochybňována, ale taková odchylka je skutečně alarmující. Do jaké míry lze věřit číslu 300 miliard? O čtvrtém místě na světě ostatně mluví jen samotná Čína. Uvedená revize by však znamenala posun pouze o jedno místo, před Itálii. Že by Číňané počítali žebříček už za rok 2005? Ani zde by neměli pravdu, ledaže by podobně výrazně revidovali svůj letošní růst. Když tedy budeme vycházet z přepočítaného HDP a letošního předpokládaného růstu 9,4 procent, Čína se dostane maximálně před Francii. Velká Británie na čtvrtém místě by musela zaznamenat pokles svého nominálního HDP, aby ji Čína předstihla.

Některé zahraniční banky působící na čínském trhu (BNP Paribas, CS First Boston) se nicméně vyslovily v tom smyslu, že je čínský HDP stále významně podhodnocen. Jednak je pravděpodobné, že ke statistickým omylům podobného rázu docházelo i v letech před rokem 2004, a tudíž by měla být revidována i čísla za minulá léta. A problém je podle nich i v tom, zda je současná revize dostatečná.

Čínská statistika se totiž výrazně soustředí na výrobní sektor a zanedbává sektor služeb. Obvykle uváděná struktura ekonomiky, v níž dominuje výrobní sektor, už může být překonaná. Krom toho je v Číně rozsáhlá šedá ekonomika, je tam totiž běžnou praxí vyhýbat se daním (i když jsou relativně nízké), a to nejčastěji ve službách. Kdyby se počítala i šedá ekonomika, pak je čínské hospodářství možná na dohled Německu, světové trojce. Těch "možná" je v Číně až příliš mnoho, ale jedno je jisté: roste rychleji, než jsme mysleli. Což neznamená, že by neměla své problémy. Některé zahraniční firmy odtamtud odcházejí za levnější prací, zejména do Vietnamu. Až plné otevření bankovního trhu v roce 2007 ukáže, v jakém stavu jsou čínské banky. Zásadním neduhem je nefunkční kapitálový trh. Čína je jeden velký jin a jang, všude a ve všem.

Hospodářské noviny, 29.12.2005

Další pokuta pro Microsoft

2005-12-07T17:13:00.000+01:00

Antimonopolní úřad v Jižní Koreji udělil Microsoft pokutu ve výši 32 milionů dolarů za zneužití dominantního postavení a nařídil další opatření, která musí Microsoft splnit během následujících šesti měsíců. Zneužití se měl Microsoft dopustit nabízením operačního systému s dalšími dvěma programy, Windows Media Player na přehrávání multimediálních souborů a Windows Messenger software používaný pro online komunikaci. Během uvedené lhůty musí Windows nabídnout k prodeji dva druhy systému, s a bez těchto programů. Za podobný přečin byl Microsoft pokutován i v Evropské Unii, kde se podobně jako v Koreji obrátil v této věci na soud.

Čím že to vlastně Microsoft poškozuje konkurenci? Zkusme vzít případ pěkně popořadě. Operační systém je jakýmsi mozkem počítače. Tím, že ho Microsoft zdokonaluje, tedy že mu do základní výbavy přidává další položky, mu zvyšuje jeho užitnou hodnotu. Jednoduše, zvyšuje jeho kvalitu. Podle antimonopolních úřadů tím ale poškozuje konkurenci. V tom případě by měly být pokutovány všechny firmy, které nějakým způsobem zdokonalují své výrobky a zvyšují tím jejich užitnou hodnotu. Standardní výbavou dnešních automobilů je například rádiopřehrávač, zpravidla již s CD mechanikou. Neměly by být automobilky pokutovány za to, že poškozují konkurenční výrobce radiopřehrávačů? Neměli bychom pokutovat stavební firmy, které staví domy na klíč a nabízejí je již s kuchyňským vybavením? Nepoškozují tím konkurenční výrobce kuchyní?

Námitkou může být, že má Microsoft dominantní postavení na trhu, tedy že jeho operační systém je používán v drtivé většině počítačů. Ale Microsoft nemá vládou ustavený monopolní dekret. Situace v oblasti operačních systémů je zcela na tržní bázi. Nikdo nenutí nikoho, aby si operační systém Windows kupoval. Máme zde konkurenční systémy, např. Mac, Linux, UNIX. Mimochodem např.Linux, který mám na svém počítači, je plně srovnatelný s Windows a v mnoha ohledech ho předčí. Má verze (Fedora 3), má v základu také instant messenger a ne jeden (Kopete a GAIM, tuším je tam ještě jeden). Nejde o protokoly, ale o správce různých protokolů. Navíc má Linux integrovanou “office”, kancelářský balík programů (OpenOffice), který se plně vyrovná Microsoft Office, který v operačním systému Windows není. Je evidentní, že Linux má vše, co má Windows, a k tomu pár věcí navíc. Proč není Linux pokutován za to, že poškozuje svou nabídkou konkurenci? Neměli by mít uživatelé náhodou právo vybrat si jiný program než OpenOffice? Neměli by mít právo používat jiného messengera?

Není to všechno tak trochu absurdní? Vždyť konkurence je o tom, že se firmy předhánějí v nabízení co nejkvalitnějších věcí za co nejnižší ceny. Tím, že antimonopolní úřad pokutuje firmu, která se snaží ve svém operačním systému nabídnout co nejvíce služeb, naopak takovou konkurenci podráží a vede k deformaci tržního prostředí. Není tak překvapivé, že Microsoft uvažuje o odchodu z korejského trhu. A to přeci antimonopolní úřad chtěl, potrestat zlobivý Microsoft. Korejci svému úřadu jistě zatleskají a budou mu navěky děkovat, že je zbavil něčeho tak hrozného, jako je Microsoft Windows.

Manipuluji, manipuluješ, manipulujeme

2005-12-06T17:29:00.000+01:00

Co ale sloveso “manipulovat” vlastně znamená? Může znamenat prostou obsluhu stroje nebo zacházení s určitou věcí. Mnohem častěji má ale, zdá se, pejorativní nádech, možná i jakýsi vzrušující přídech nevšednosti. Vždyť kdo by nechtěl být burzovním spekulantem a manipulovat s cenami? Co to tedy ti nehodní chlapci s kurzy dělají? Přeneseně, falšují kurzy, dávají jim jinou hodnotu, než by bývaly byly měly, kdyby ... . Už nadbytečný počet přívlastků “by” naznačuje téměř jistotu vznášející se utopie. Zkrátka, manipulovat dnes znamená “nečestně” využívat určitý nástroj k dosažení svých cílů.

Z manipulace je obviňována Čína v souvislosti se svým fixním měnový kurzem. Ministři financí a centrální bankéři zemí G7 se ujali symbolické role sedmi statečných. Na pranýři stanula zlobivá Čína. Vy, zlí komunističtí kapitalisté z Dálného Východu, se obohacujete na náš účet, křičí na ně neméně oškliví manipulátoři z Evropy a Spojených států. Protože kdo nemanipuluje měnovou politikou s námi, manipuluje proti nám. Závody v míře znehodnocování měnového kurzu v minulých letech suverénně vyhrávaly Spojené státy. EU utřela nos, i když snižováním úrokových sazeb dělala co mohla. Proti americkému dolaru vzrostla hodnota eura od poloviny roku 2001 do konce roku 2004 o 60%. Na americké kapitalisty však vyzráli všemi mastmi mazaní Čínané. Když v době asijské krize v roce 1997 Čína nedevalvovala pod silným tlakem jüan, oddechla si pravděpodobně i uklizečka v Bílém domě. To ještě netušila, jak se situace během dalších osmi let radikálně změní. Čína si postavila hlavu a drží fixní kurz jüanu dodnes. A ač prezident Bush poslal na Čínu takřka sněhovou lavinu, tedy svého vyjednavače Johna Snowa, Čínská zeď je pevná jako prvek s tvrdostí deset.

Snow dlouho nechápal, že když někomu nadává a obviňuje ho, tak k dohodě zřejmě nemůže dojít. Změnil taktiku a přešel od biče k cukru. Já vás přestanu obviňovat z manipulace a vy za to revalvujete jüan, myslel si chytrý John. Tůdle!, zaznělo sborově od “svaté” čínské trojice, prezidenta Jiang Zemina, premiéra Wen Jiabaa a guvernéra čínské centrální banky Zhou Xiaochuana! Čínané jsou mazaní. Znají totiž senátora Schumera, který v americkém Senátu bije se v prsa obvinil Čínu z manipulace s měnou, čímž zhatil šanci na posun v jednání o vývoji kurzového režimu jüanu. A aby toho nebylo náhodou málo, zahájil kampaň za uvalení cla ve výši 27,5% na veškeré čínské zboží.

Senátor Schumer je jistě chytrý muž a tak by nám dokázal osvětlit jak k číslu 27,5% došel. Než k tomu dojde, pokusíme se na to přijít vlastními silami. První možností je, že si ho pan senátor vycucal z prstu. Tu snad můžeme zavrhnout, i když jeden nikdy neví. Druhou možností je sofistikovaný výpočet s množstvím proměnných a konstant. Mohli bychom se domnívat, že oněch magických 27,5% by znamenalo vyrovnání obchodní bilance mezi Čínou a Spojenými státy. To bychom však mohli senátora zaskočit otázkou, proč zrovna vyrovnaná obchodní bilance je oním řešením, když mnohé vyspělé země mají s Čínou přebytek. A tak se ptám, není vyrovnaná obchodní bilance tak trochu málo? Mimochodem, obvinit pana senátora z protekcionismu není na místě. Sám se být protekcionistou necití a basta. Zpět k otázce. Možnou odpovědí by byla protiotázka pana senátora: A co když povede těch 27,5% zrovínka k přebytku na obchodním účtu? Množství otázek se vrší, tak přidáme ještě jednu: a jaký přebytek je ten správný? 10 miliard, 50 miliard?

Věc věru zapeklitá. Čáru přes rozpočet dělá jakýmkoli návrhům na odvetná opatření nezvratná ekonomická věda. Ta totiž udeří vždy a všude, padni komu padni. Ona totiž čínská centrální banka nemanipuluje tak docela sama. Mistrem světa je dokonce v této disciplíně, tedy v manipulaci měnovou politikou, někdo úplně jiný, než nebohý obviněný guvernér čínské centrální banky Zhou. Ano, je to náš velký oblíbenec Allan Greenspan. Jak ten si za posledních 18 let jenom zamanipuloval, radost pohledět. V roce 1987 si zamanipuloval poprvé a odvrátil hrozící recesi. Co naplat, že se ta nestvůra (recese) objevila za tři roky zase. Greenspan ještě netušil, že ho čeká slastných deset let bezstarostné manipulace. Dost času na to vytvořit pěknou cenovou bublinku. Do cesty se mu připletl zrovínka rozvoj počítačových a jiných technolgií a tak udeřilo na Nasdaqu. Cenová bublina splaskla v roce 2000, hospodářství na tom začalo být zle nedobře a to byla dobrá příležitost jak si zamanipulovat zase jinak, řekl si Greenspan. A jak si usmyslel, tak konal: v roce 2001 snížil úrokové sazby z 6,5% až na 1,75% a v roce 2003 až na 1%. A jedeme dál. Pravděpodobně za účelem vytvoření povedené sinusoidy začal Greenspan úrokové sazby minulé léto zase zvyšovat a ejhle: po roce a kousek máme sazby v USA na 4% a vzhledem k hospodářské situaci se tempo manipulací jen tak nezmění. Oproti americkému centrálnímu bankéři je jeho čínský protějšek, s odpuštěním, žabař.

S tímhle máslem na hlavě už se to kritizuje o poznání hůř. Ovšem to platí pro každého, kdo tvrdí, že nějaký národ či země manipuluje měnovou politikou. Nejdříve by si měl zamést na svém vlastním dvorečku. Každá nekrytá měna je zmanipulovaná. Vždyť měnové manipulace, odborně (či spíše efuemisticky) monetární politika, je nedílným nástrojem každé centrální banky. To je pak těžké nemanipulovat, když je manipulace předmětem vaší činnosti. Každá centrální banka manipuluje jak nejlépe umí. Některá méně, některá více, některá lépe, některá hůře. Ale manipulují všechny. Tím, že Spojené státy kritizují Čínu za manipulaci měnou, si nevědomky dávají gól do vlastní brány.

Pravým důvodem snahy USA o revalvaci či flexibilitu jüanu není vpravdě posvátný smysl pro spravedlnost, ale prachobyčejná ignorance. Velmi populární politika Spojených států “ožebrač souseda svého” (pomocí depreciace dolaru) totiž na mazané Čínany s jejich fixním kurzem neplatila. A to se Američanům prostě a jednoduše nelíbí. Hledají důvod jak to ospravedlnit. Jenže ona politika “ožebračování sousedů” se Američanům “spravedlivě” vrátí. Ona to totiž není žádná výhra. Chvíli, možná i několik let, se zdá, jak je ta depreciace kurzu (expanzivní měnová politika) báječný vynález a jak cizinci ostrouhali, ale má to své stinné stránky. Zejména pak hospodářský cyklus, který se nakonec projeví v nákladné realokaci zdrojů a změně výrobní struktury. Spojené státy by měly z manipulace nejdříve obvinit “svou” centrální banku a pak se teprve porozhlížet jinde.

Francie novým Enronem?

2005-12-05T21:07:00.000+01:00

Sladkou nevědomost Francouzů ohledně “jejich” státního dluhu ukončil 1.prosince britský list The Financial Times, který přinesl zprávu, podle které se francouzský státní dluh přes noc zdvojnásobil. Informace pochází přímo od francouzského ministra financí, Thierry Bretona.

Nově tak činí francouzský státní dluh dva biliony eur. Z čista jasna se totiž zjistilo, že by bylo dobré, kdyby se k oficiálnímu státnímu dluhu připočetl schodek na důchodovém účtu ve výši 900 miliard eur. Protože loňský rok (2004) dosáhl francouzský hrubý domácí produkt úrovně 1,625 bilionu eur, činí nově poměr státního dluhu k HDP 123,1%. Francie tak “postoupila”, či snad dokonce zasprintovala, na žebříčku nejzadluženějších firem z 31.místa až na pěkné 6. místo. Je tak krůček od prestižní pětky nebo “bedny” a již pár dní je oficiálně nejzadluženějším státem Evropské Unie, stříbro uchvátilo Řecko a bronz Itálie. Jak se to Francii vlastně podařilo?

Závazky plynoucí ze státního důchodového systému totiž Francie řadí k tzv. “off-balance-sheet” financování. Jednoduše systém financování důchodů nebyl uveden v oficiální účetní rozvaze. Termín “off-balance” se používá v podnikové praxi pro zdroj financování, který se neodráží v bilanci hospodaření. Firma si např.založí joint venture (jako tzv.”special-purpose entity”, SPE), ale protože ho vlastnicky neovládá, nevede jeho dluhy ve svém účetnictví. Typickým příkladem je leasing účtovaný v této SPE firmě. Podobné “off-balance sheet” financování vedlo ke krachu Enronu, který tímto způsobem zakrýval rozsáhlé dluhy (ve firmě LJM2). Ve Spojených státech přitom stačí, aby se na majetku firmy podílel jiný investor ze 3% a dominantní investor nemusí konsolidovat takovou firmu do svého účetnictví. Z “dceřinné” firmy je mávnutím kouzelného proutku samostatný právní subjekt. Ale zpět k Enronu. Letos v květnu byl za podvody odsouzen k donětí svobody na téměř 4 roky finanční ředitel Enronu Dan Boyle. Firma mezitím zkrachovala, i když pod jiným jménem pokračuje její nástupce, a vyrovnala se s věřiteli. Jde o známý případ, stejně jako Worldcom.

Je otázkou, zda by takové řešení bylo možné i v případě “politických podvodů”. Podobně jako Enron oklamal své akcionáře, podváděl francouzský stát léta daňové poplatníky. Měly by z toho být vyvozeny podobné důsledky jako v případě Enronu. To je však nereálné. Z podstaty jde o dva různé problémy. Ministr či vládnoucí garnitura nemá žádnou reálnou zodpovědnost. Státní úředníci neustále vytváří dluhy, ale splácet je bude někdo jiný. Ovšem daňoví poplatníci nemohou prodat “akcie státu” a investovat do jiného “podniku”, který bude lépe splňovat jejich představy o poskytovaných službách. O naprosté neschopnosti a problémech Evropské Unie se navíc dozvídáme každý rok, protože už jedenáct let po sobě neprochází účetnictví Evropské Unie auditem. Můžeme se tak jen třást, jaké další dluhy čekají na odhalení v budoucích dnech, měsících, letech.

Nejzadluženější státy světa

Obavy z levné oceli

2005-12-03T15:20:00.000+01:00

Zpravodajský server finweb.cz přišel 30.11. se zprávou, že Čína by mohla zaplavit trh levnou ocelí. Samotný titulek už naznačuje v jakém smyslu je zpráva podána. Ano, jako pohroma. Co bychom si konekonců s levnou ocelí počali?

Z vývoje situace na trhu s ocelí v Číně se usuzuje, že:

“Všeobecně se očekává, že země se poprvé stane čistým vývozcem i za celý letošní rok, což rozvířilo obavy z přílivu levné oceli na zahraniční trhy.”

Zkrátka, podle článku jsou nízké ceny metlou lidstva. Spotřebitel celý život neusiluje o nic jiného, než kupovat za stále vyšší ceny. Aby si za svůj příjem mohl dopřát co nejnižší životní úroveň. Jenom bych připomněl jiný, mnohem sledovanější případ. Jakmile vzrostla cena ropy z 30 dolarů za barel na více než 60 dolarů během necelých dvou let, slyšeli jsme okamžitě hlasy, jak to oslabuje hospodářský růst, jak těžaři záměrně udržují nízkou produkci, jak se prodejci benzínu chtějí “napakovat” na vysokých cenách. Toužebným očekáváním byl pokles cen ropy. Ten se také nakonec dostavil a ceny benzínu a motorové nafty relativně prudce klesly. Nižší cena benzínu nám umožňuje za ušetřený peníz nakoupit jiné statky nebo služby. Totéž platí i pro nižší cenu oceli, což odráží její nižší relativní vzácnost. Interpretace jevu vždy záleží na tom, kdo ho interpretuje. Stěží bychom se někdy dověděli, že ropa zaplavuje světové trhy nebo že se máme obávat přílivu levné ropy na naše trhy. V tomto kontextu zní věty skutečně směšně každému. Podobně směšné je to i v případě levné oceli.

Zajímavá je na celém případu levné oceli ještě jedna věc. Ceny oceli klesají již téměř rok. K 2.prosinci dosáhla hodnota světového indexu cen oceli úrovně 134,1 bodů. Oproti maximu 163,9 bodů z loňského prosince tak letos ceny klesly o 18%. Ovšem od začátku roku 2002 až do konce minulého roku ceny oceli soustavně rostly a připsaly si k dobru více než 130%. Znamená to, že I dnešní ceny jsou velmi blízko historickým maximům. Onen potenciální příliv levné čínské oceli tedy zase tak levným přílivem nebude. Navíc největší čínský výrobce Baosteel už se vyslovil v tom smyslu, že snížil od října produkci aby zastavil pokles cen oceli na čínském trhu. Je tak otázkou, zda klesající cenový trend bude vůbec pokračovat. Světové ceny oceli ukazují na aktuální nabídku a poptávku po této surovině. Žádná cena není lepší nebo horší, nemá subjektivní atribut. Ten jí dávají evropské a americké ocelárny, které nejsou schopné konkurovat indickým a čínským podnikům.

CRU Steel Price Index

Například čínská ocelářská společnost Angang New Steel (347.HK) v období růstu cen oceli více než zdvojnásobila tržby a dokonce ztrojnásobila čistý zisk na akcii. Akcie čínských ocelářských firem byly v uplynulých bídných letech na čínských burzách jednou ze světlých výjimek. Vysoký nárůst ziskovosti vedl nejen k velkému nárůstu cen akcií, ale i k větší konkurenci a stále vyšší produkci, která nyní tlačí na snížení cen. Jde o zcela běžný tržní proces, kdy intenzivnější konkurence a/nebo pokles (růstu) poptávky znamená nižší ceny.

Angang New Steel – cena akcií na burze v Hong Kongu

Pokud bychom chtěli tvrdit, že čínská ocel zaplaví světové trhy a nějakým způsobem nás to ohrožuje, takže máme mít obavy, tak se musíme ptát, proč to u jiného zboží tak není. A nebo snad levné americké počítače, levná arabská ropa, levná korejská auta, levný indický software, levné izraelské léky také zaplavují svět?

Mediánová inflace

2005-11-29T11:52:00.000+01:00

Měříme správně inflaci?

Boj moderních centrálních bank za stabilitu cen si vyžaduje sofistikovaný přístup k problému. Postupem času centrální banky vyvinuly různé metody boje proti inflaci, až se nyní přiklonily k tzv.cílování inflace. Centrální banka stanoví, že v určitém horizontu (např.rok) musí určitý indikátor (většinou jistý typ indexu spotřebitelských cen) dosáhnout bankou určené hodnoty. Pokud tomu tak není, snaží se centrální banka svými nástroji o to, aby tomu tak v dalším období nebylo a inflační cíl byl splněn. Zásadní je v tomto ohledu zejména volba vhodného indikátoru.

Inflace je čistě peněžní jev. To ale neznamená, že veškeré fluktuace cenových indexů jsou způsobeny změnou množství peněz v oběhu. Krátkodobě jsou významené i tržní výkyvy, v nabídce nebo poptávce po jednotlivých statcích. Aby centrální banka dosáhla svého inflačního cíle, snaží se sledovat cenový index, který takové krátkodobé “neměnové” změny eliminuje. Jejich eliminací může sledovat čistě peněžní dopad na ceny. Centrální banka tak cíluje tzv. “čistou” inflaci, která většinou abstrahuje od cen paliv a potravin (ČNB má jinou metodiku). Tyto ceny mají významný sezónní charakter, což vede k “deformaci” peněžních vlivů na ceny.

Tato technika konstrukce cenových indexů má vážnou vadu. I silně fluktuující položky, jako jsou potraviny nebo ropa, totiž mohou obsahovat “peněžní” vliv. Podle “rakouské” teorie hospodářských cyklů se totiž rostoucí množství peněz projevuje do změny produkční struktury ekonomiky směrem k výrobě kapitálových statků. V souladu s tím roste enormně i poptávka po surovinách. Bez “peněžního” vlivu by poptávka po ropě nebyla tak vysoká a nevyhnala by ceny tak vysoko.

I proto přišli američtí ekonomové Michael F. Bryan a Stephen G. Cecchetti s tzv. “mediánem CPI”. Jde o vážený medián indexu spotřebitelských cen (CPI), kdy se odečtou položky s nejvyšší a nejnižší cenovou změnou a zůstane střed, tedy medián. Michael Bryan empiricky vysledoval, že je to běžný index spotřebitelských cen, který se ve vývoji “přizpůsobuje” mediánovému indexu. Podle autorů má tak mediánový index mnohem větší korelaci s předchozím měnovým růstem než ostatní inflační indikátory. Výsledkem je lepší predikovatelnost budoucí cenové inflace. Oproti současnému výpočtu čisté inflace je medián CPI metodicky nepochybně čistší metodou, protože uvažuje, že se ceny v ekonomice nemění stejně, ale že některé klesají a některé rostou. Mediánový index tak trpí mnohem menší formou agregace.

Index konstruuje pobočka americké centrální banky v Clevelandu, kde jsou soustředěni její nejlepší statistici, a vypočítala mediánovou inflaci i zpětně a proto můžeme zabrousit do historie. Expanzívní měnová politika ve Spojených státech měla ve druhé polovině 90.let za následek cenovou bublinu na technologickém akciovém trhu. Nárůst cen akcií zůstal nepovšimnut díky tomu, že se americká centrální banka orientovala podle indexu CPI. Zatímco během let 1996-1998 index CPI klesal, mediánový index zůstával konstantní. A přibližně rok byla hodnota mediánového indexu oproti indexu CPI dvojnásobná. Centrální banka však reagovala až na cenový nárůst indexu CPI z let 1999-2000. Ukazuje se, že mediánový index by byl mnohem vhodnějším nástrojem měnové politiky. Není to sice index dokonalý a můžeme vyslovit i pochybnosti o indexech samotných, ale za současných podmínek je mediánový index spotřebitelských cen nejlepším měřítkem peněžní inflace, který máme. Zcela jistě by byl vhodným nástrojem i pro Českou národní banku.

Při vyhodnocování důsledků změn mediánu CPI bychom ale neměli zapomínat na to, že je tento index odvozen z indexu spotřebitelských cen a tak obsahují minimálně jednu společnou vadu. Lidé nekupují ani medián spotřebitelského koše, ani spotřebitelský koš samotný. Index spotřebitelských cen je jen ilustrativním indexem snažícím se co nejvíce přiblížit realitě a spíše náklady spotřebitelů podhodnocuje. V USA je navíc CPI uměle snižován (protože se používá k valorizaci penzí a dávek), a tak je uměle snižován i medián. Proto by měl být pro centrální banku varovným signálem i minimální nárůst mediánové inflace.

(Liberální Institut)

Kolaps sociálních států

2005-11-20T17:38:00.000+01:00

Idea blahobytných států plných sociálních jistot a spravedlnosti válcuje svět. Jen s velkými obtížemi bychom hledali vyspělou zemi, která se nesnaží uplatňovat principy tzv.státu sociálního blahobytu. Přívlastek „vyspělý“ je nanejvýš důležitý. Implicitně totiž ukazuje, že sociální stát je v ekonomicky zaostalé či rozvíjející se zemi nemožný. Analýzou implikací konceptu státu sociálního blahobytu pak dospějeme k naprosto zásadním a nutným důsledkům existence „blahobytných“ států.

Sociální státy jsou založeny na myšlence sociální solidarity a spravedlnosti. Zároveň ale vychází z respektu k tržním mechanismům, což je definitivně odlišuje od socialistických idejí. Respekt je to však přinejmenším zvláštní, protože vláda konfiskuje podstatnou část (někde i většinu) majetku vzniklého na tržní bázi. Zásadní zlom ale přichází ve chvíli, kdy si vláda usmyslí, že bude trhy regulovat, protože je to v něčím zájmu a zpravidla se pro tento účel zaštítí zájmy spotřebitele. Regulace pak vede k deformacím při tvorbě cen a při ekonomických kalkulacích. Ze sociálních států se čím dál tím více stávají státy socialistické. Historicky lze typově vyčlenit dva druhy států sociálního blahobytu. Na jedné straně stojí liberálně-sociální státy typu Švédska a na druhé straně socialistické-sociální státy jako Francie nebo Německo. Ač kvalitativně odlišné, nacházejí se tyto dva typy státních útvarů v posledním stádiu svého vývoje, ve fázi rozkladu společenské kooperace.

Klíčem k pochopení nutných důsledků existence sociálních států je jejich samotná charakteristika: sociální solidarita a spravedlnost. Aby bylo možné tyto cíle naplnit, musí docházet k hromadnému přerozdělování zdrojů. Logickým předchůdcem sociálních států musely být relativně liberální státy, které byly schopny prostřednictvím nárůstu produktivity výrobních faktorů vytvářet po určitou dobu bohatství. Bylo tomu tak v případě Švédska v období první poloviny 20.stol.i Německa v případě Erhardova hospodářského zázraku po 2.světové válce. Etapu posledních třiceti až čtyřiceti let můžeme považovat za druhé stádium vývoje sociálních států, budování sociálního blahobytu. Nárůst míry zdanění a přerozdělování doprovázel pokles hospodářské aktivity a změny ve struktuře zaměstnanosti. Hospodářský úpadek sociálních států dokumentuje vývoj v oblasti HDP na hlavu. Švédsko se v celosvětovém srovnání od 70.let propadlo ze 4.místa až do třetí desítky nejbohatších států a Německo z první desítky na konec druhé desítky.

Do třetí fáze svého vývoje, postupného úpadku hospodářského růstu a výrazných strukturálních problémů se vyspělé sociální státy dostávají v posledních několika letech. Toto stádium v sobě kromě zřejmých hospodářských problémů ukrývá i zásadnější problémy. Jde o změnu ve struktuře zaměstnanosti. S nárůstem přerozdělování vzrostl byrokratický aparát, a tak dnes v „nejblahobytnějších“ státech jako je Dánsko nebo Švédsko pracuje pro stát třetina produktivní populace. Blahobyt všech je přitom závislý na pouhé třetině obyvatel pracující v produktivní oblasti. Dalším průvodním jevem je nárůst míry nezaměstnanosti, ač se statisticky úspěšně maskuje (nezahrnuje nezaměstnané ve státních programech, předčasně odešlé do důchodu či lidi na nemocenské). Ve skutečnosti je míra nezaměstnanosti v Dánsku a ve Švédsku nad 20%. Dalším průvodním jevem je ztrácející se respekt k soukromému vlastnictví, což se nejvíce projevuje ve Francii. To je ale jen mediálně viditelná část jevu, která doprovázela sociální státy v jejich druhém stádiu: enormní nárůst kriminality. Od roku 1960 narostla kriminalita v Dánsku o 400% (při mírném nárůstu populace). Přesto není ve Skandinávii nejvyšší, zde statistikám vévodí Švédsko (férově nutno podotknout že i díky odlišné statistice). Negativních jevů se tak sociálním státům nahromadilo více než dost.

Může se objevit argument, že státy sociálního blahobytu sice musí být ekonomicky méně výkonné než jejich liberální protějšky, ale že to není důležité. Podstatné je totiž zrovnoprávnění společnosti, vytvoření sociální spravedlnosti. Ani to není udržitelný argument. V sociálních státech se bere produktivním a dává neproduktivním. Společnost je rozdělena na menšinu daňových plátců a většinu daňových příjemců. Pokud menšina lidí financuje většinové reziduum společnosti, stěží můžeme mluvit o rovnoprávnosti, natož o sociální rovnosti. Nanejvýše můžeme mluvit o morálním hazardu a ztrátě odpovědnosti člověka za svůj život.

Jak dlouho mohou sociální státy fungovat závisí i na externích faktorech, zejména pak na měnové politice. Příliš expanzivní měnová politika totiž způsobuje misalokaci faktorů a jejich nižší produktivitu. Jinými slovy, funkčnost sociálního státu je přímo úměrná růstu produktivity soukromého sektoru. Zde ponechalo např. Švédsko podnikání poměrně velkou svobodu a i proto nejsou důsledky existence sociálního státu tak drastické jako ve Francii nebo v Německu, kde je hospodářská situace a sociální napětí mnohem horší. První typ sociálního státu, Švédsko, je odsouzeno při pokračování své politiky k hospodářské stagnaci, druhý typ sociálního státu k hospodářskému úpadku a reformám. Model sociálního státu není dlouhodobě udržitelný.

Navzdory jasné ekonomické logice je neústupnost politiků zarážející. Francie i Německo nadále lpí na svých sociálních modelech a neviní je z neúspěchů. Nová koalice v Německu už oznámila, že hodlá ještě zvýšit fiskální výdaje. Navíc, lidé ve Skandinávii své modely ve většině podporují. Ať tak či onak, reformám se žádný stát nevyhne. Lidé totiž nemají v oblibě stagnaci. Nutně časem dojde k reformám veřejných financí či odstranění regulací, alespoň částečně, které umožní rychlejší hospodářský růst. V tu chvíli dojde i k empirickému potvrzení omylu teoretického konceptu státu sociálního blahobytu. Sociální stát není cestou k prosperitě, ale k chudobě.

Daně tak trochu jinak

2005-11-20T17:29:00.000+01:00

Čínský daňový systém se v mnohých ohledech značně odlišuje od moderních systémů v Evropské Unii nebo ve Spojených státech. Postupně se přenáší důraz na nepřímé daně s tím, že přímé daně by měly být co nejnižší, aby stimulovaly hospodářskou aktivitu. Myšlenka je to dobrá, avšak problémem zůstává co si kdo pod nízkými přímými daněmi představuje. Je evidentní, že v Číně si pod nízkými daněmi představují něco zcela odlišného.

Ke konci října schválil čínský parlament balíček revizí některých ekonomických zákonů, včetně daňového. Zásadním opatřením je snížení daňového zatížení nejchudších vrstev obyvatel, což je v souladu s komunistickou ideologií. Podle nového zákona se zvyšuje odpočitatelná položka u daně z příjmu fyzických osob na 1600 juanů měsíčně (4900 korun). Na první pohled nic udivujícího. Na druhý už ano, protože jde o zdvojnásobení současného nezdanitelného příjmu. A co je ještě podstatnější, průměrný čínský měsíční zdanitelný příjem dosahuje pouze necelých 900 juanů. Jedinou oblastí, kde se průměrný příjem dostává nad nezdanitelnou část (o 80 juanů), je silně prosperující Šanghaj. Očekává se, že daně z příjmu tak bude platit jen zhruba 26% obyvatel a to ještě ve většině v nižších daňových pásmech. Značně to ulevuje podnikání a trhu práce. A tak ačkoli je daňová progrese u této daně značná (5-45%), dotýká se jen omezeného počtu obyvatel. Nejvyšší mezní sazbu platí jen ten, kdo si měsíčně vydělá v přepočtu více než 300 tisíc korun.

Reforma se nedotkla ani jednoduchosti daňového systému. Existuje jen několik položek pro snížení základu platby daní a není těžké si spočítat kdo a jaké daně bude platit. Pokud tedy Evropská Unie usiluje o jednoduchost daňového systému, nechť se inspiruje. A může se inspirovat i výší daní. Čínská vláda vybere na daních jen zhruba 18% HDP a o 2% více vydá. Můžeme namítnout, že Čína zdaleka neposkytuje “sociální standard” jako Evropská Unie, ovšem na druhou stranu si Číňané nemusí platit takový nákladný systém. Důvod proč Čína drahý sociální systém nepotřebuje je jednoduchý. Čínský trh je velice flexibilní a kromě pár odvětví téměř neregulovaný. Stát se tak o vás nepostará, ale zároveň vám nebrání v tom, abyste se o sebe postarali sami. Drahé sociální systémy jsou spíše druhou stranou mince regulací pracovních i jiných trhů.

Kde bychom se naopak inspirovat neměli, jsou vysoké podnikové daně a zvýhodňování zahraničních investorů. Domácí podniky platí bez rozdílu 33% daň ze zisku a odepsat z daní se toho příliš nedá. V porovnání se západními zeměmi je tak toto zdanění ještě vyšší. Zahraniční firmy podnikající v Číně naproti tomu platí jen 15% daň ze zisku. Této nerovnosti si je koneckonců vědoma i čínská vláda a proto směřuje k unifikaci daňových sazeb ze zisku do konce roku 2006. Od roku 2007 by tak měly všechny firmy bez rozdílu platit navrhovanou sazbu ve výši 24%. Při mizivých daňových nákladech na práci by to znamenalo pro domácí firmy ještě výhodnější podnikatelské klima. Je otázkou, jak se unifikace daní dotkne zahraničních investorů. Při zvážení potenciálu čínského trhu však odejde minimum zahraničních firem.

Čínský daňový systém může poskytnout vodítko pro to, jak reformovat složité, a daňové poradce vyžadující, západní systémy. Jde však o to, co si vyspělé země s vysokým zdaněním přejí: neefektivní a bohatství spotřebovávající sociální stát nebo liberální stát vytvářející institucionální podmínky pro tvorbu bohatství a svobodu volby.

Mainstream, "rakouské paradigma" a Peter Boettke

2005-11-13T22:00:00.000+01:00

Jeden z čelných představitelů moderní rakouské ekonomie, Peter Boettke, nedávno na blogu napsal pozoruhodný článek o tom, co by dnešní "Rakušané " měli dělat. V první řadě se věnuje problému neustálého komentování děl starších autorů jako je Mises, Hayek nebo Kirzner. Podle Boettkeho by se měli ekonomové v rakouské tradici uvolnit od terminologie a kultu osobnosti starších "Rakušanů" a jejich myšlenky rozvíjet nově a neotřele. Dodal bych, že by měli navíc kriticky přistupovat k tradičním idejím, ukázat na omyl a napravit ho v podobě vlastního "working paperu". Z mého pohledu toto dělá ve značné míře Joerg Guido Huelsmann. Tento Boettkeho úvod bych podepsal v plném rozsahu. Jde o jeden z neduhů, kterého se dopouští většina mladých "Rakušanů", včetně mě.

Boettke poté přistupuje k návrhu řešení, které vidí v propojení rakouských idejí s ostatními myšlenkovými proudy ve společenských vědách, aby bylo možné vytvořit teoretický rámec umožňující chápání světa kolem nás. Boettke upozorňuje, že existují ekonomové (jmenoval Tylera Cowena, Dana Kleina, Timura Kurana), kteří rakouské myšlenky ve svých pracech aplikují, ale neodkazují přitom na tradiční rakouské autory. Tento přístup s sebou ale nese velké riziko.

K tomuto problému se vyjádřil už před třiceti lety v době obnovy rakouské ekonomie po třech desetiletích temna i Edwin Dolan (nyní krátce na VŠE). Dolan se ve své knize "The Foundations of Modern Austrian Economics" ptá, zda je rakouská ekonomie odlišná od hlavního proudu. Totiž, zda rakouská ekonomie nedisponuje odlišným paradigmatem. A v tom to právě je. Disponuje. Propojování myšlenek rakouské školy a hlavního proudu je vytvářením kočkopsů, které nemohou přispět k vysvětlení zásadních ekonomických jevů (jako je např.tržní proces, hospodářský cyklus, teorie výroby, teorie ceny apod.). Rakouská ekonomie a hlavní proud v ekonomii se snaží odpovídat na zcela jiné otázky a používají odlišné metody. Zatímco "mainstream" hledá odpovědi v empirických souvislostech pozorovatelných jevů, "Rakušané" používají koncept tzv. "counterfactual action", tedy nepozorovatelné části pozorovaných jevů. V tomto konceptu "Rakušané" vidí prostředek k vysvětlení ekonomických jevů. Má to velké množství důsledků a odlišností v teoriích, které oba směry prezentují.

Neobávám se, že Peter Boettke by chtěl propojovat mainstream s rakouskou ekonomií. Sám navíc píše, že zmiňovaní tři ekonomové používají odlišnou metodologii než mainstream. V jejich případě bych se spíše nechal inspirovat myšlenkami, které ve svých pracech prezentují. Zkoušet používat specifickou rakouskou metodu ke konfrontaci jejich idejí. Experimentovat s těmito myšlenkami pomocí rakouské metodologie, zjišťovat zda jsme schopni specificky dojít k podobným idejím a formulovat tak kauzalní síly stojící za existujícími jevy. Ale nikdy nesmíme propojovat jejich konkrétní postupy s rakouskými. To, co činí rakouskou ekonomii tak specifickou, je její metoda. Pokud se jí budeme snažit propojit či "promíchávat" s nějakou jinou metodologií, zničíme tím rakouskou tradici a rakouskou ekonomii jako takovou.

Mladým "Rakušanům" však chybí odvaha pro takové experimenty. "Papouškování" myšlenek starých rakouských autorů je k ničemu. Jen rozvíjení jejich myšlenek pomocí vlastních paperů je cestou k rozvoji rakouské ekonomie. Mimochodem Boettkeho poznatek úzce souvisí s pozicí rakouské ekonomie na univerzitách. Existuje jen několik málo skutečně oficiálních rakouských programů v rámci amerických univerzit, kde se dnes rakouská ekonomie rozvíjí nejvíce. I zde tak je vysvětlení pro malý počet "rakouských" paperů. Avšak v České republice se rakouské ekonomie daří velice dobře a je to stále lepší a lepší. Za to patří dík Liberálnímu Institutu a jeho enormní snaze o šíření rakouských myšlenek prostřednictvím stále nových akcí, jako jsou hostování zahraničních profesorů nebo konference o politické ekonomii. Skutečným vrcholem by pak byl oficiální rakouský program na VŠE. Věřím, že se to podaří.

Zpívání oslavných chorálů

2005-11-02T00:19:00.000+01:00

Jak je na tom americká ekonomika?

Když na konci října americký statistický úřad vydal pravidelnou čtvrtletní zprávu, bylo mnoho analytiků překvapeno. Oproti všem předpokladům vzrostl ve Spojených státech hrubý domácí produkt o 3,8%. Ve druhém čtvrtletí přitom rostl 3,3%. Tento samotný údaj nám toho příliš nenapoví, v kontextu další statistiky však vyznívá zpívání oslavných chorálů na sílu a dynamiku americké ekonomiky jako špatný vtip.

Za růstem HDP stojí zejména nárůst spotřeby a to v oblasti spotřeby dlouhodobých statků. Jde jednak o trend tak i o evidentní souvislost s Katrinou, kdy americké domácnosti obnovují zničené vybavení. O 3,2% vzrostly vládní výdaje, na federální úrovni dokonce o 7,7%. Silně zaostávají investice s růstem o 2,3% a výrazně zpomalujícím trendem. Vzrůstající podíl spotřeby na růstu HDP svědčí o skomírajících impulzech udržitelného hospodářského růstu. Američané zkrátka spotřebovávají v minulosti vytvořené bohatství a nové nevytváří. Čistý domácí produkt, který zohledňuje spotřebu kapitálu v daném období, totiž za třetí čtvrtletí klesl a to dokonce i v nominálním vyjádření (-1,1%). Jde tedy o to, že čistý příjem amerických domácností se ve třetím čtvrtletí snížil.

Klíčová pro posouzení vlivu měnové politiky na ceny je produktivita. Dokud je růst produktivity faktorů dostatečně vysoký, absorbuje nárůst množství peněz v oběhu. Ovšem růst produktivity soustavně klesá od roku 2002 a ve druhém čtvrtletí dosáhl 1,8% (oproti loňskému meziročnímu růstu 3,4%). Při klesajících přírůstcích produktivity a expanzivní měnové politice ale roste tlak na růst cen. To se v americké ekonomice děje. Meziročně totiž množství peněz v září vzrostlo o 6,7% a od počátku roku tak ještě zrychlilo. Děje se tak navzdory neustálému zvyšování úrokových sazeb americkou centrální bankou, které započalo v červnu minulého roku (na 1%) a 1.listopadu se po dvanáctém zvýšení úroková míra centrální banky ustálila na 4%. Fed začal sazby zvyšovat dost pozdě, uvážíme-li zpoždění, se kterým se nížší měnový růst projeví do reálných ekonomických procesů. Empiricky je korelace růstu reálného HDP a růstu množství peněz v americké ekonomice někde v rozmezí 12-20 měsíců a tak ke zpomalení růstu HDP by mělo dojít ve čtvrtém čtvrtletí (při zohlednění důsledků Katriny).

Velký zmatek panuje v oblasti statistiky vývoje cen. Zatímco deflátor HDP dosáhl ve třetím čtvrtletí úrovně 3,1%, ceny za které byly finální statky v ekonomice nakoupeny dosáhl úrovně 4,0%. Aby toho nebylo málo, v září rostly ceny podle indexu CPI meziročně o 4,7%. Pokud bychom použili starší metodiku výpočtu CPI, dostali bychom se dokonce k 7 procentům. Tyto rozdílné údaje vyvolávají pochybnosti o rychlosti růstu americké ekonomiky (měřeno růstem HDP). Pokud bychom totiž deflovali růst nominálního HDP indexem CPI, dostali bychom růst reálného HDP jen 2,2%.

Co je ovšem hodně alarmující je vývoj úspor, které představují jediný zdroj dlouhodobě udržitelného hospodářského růstu. Ve třetím čtvrtletí osobní úspory domácností poklesly o 1,1%. Vrcholí tak dlouhodobější trend snižování míry úspor v americké ekonomice. Tento pokles nepochybně souvisí s Katrinou, ovšem spíše kvantitativně než trendově. Můžeme konstatovat, že celková velikost úspor se v americké ekonomice poprvé od druhé světové války absolutně snížila. Při rostoucích úrokových sazbách je přitom zřejmé, že mnoho investičních projektů zahájených při extrémně nízkých sazbách nebude možné dokončit. A pokud začnou z nějakého důvodu američané spořit, projeví se to v první řadě na poklesu spotřeby a tedy i růstu HDP. Tím se urychlí likvidaci chybných investic z minulosti.

Je nepochybné, že americká ekonomika není v tak skvělé kondici, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ekonomika čelí dvěma vážným problémům: ochabujícímu hospodářskému růstu a neustálému zrychlování nárůstu cen. Až další čtvrtletí naznačí, jak závažné tyto problémy jsou.

Ropa za inflaci nemůže

2005-10-26T12:05:00.000+02:00

Spojené státy zažívají poslední dva roky hospodářský rozkvět a ještě nedávno se zdálo, že tento trend bude pokračovat. Objevovali se sice ekonomové, například i na stránkách HN Sam Bostaph, který varoval před splasknutím cenové bubliny na americkém realitním trhu, ale většinový názor to nebyl. Jako hrozbu, nejen pro americkou ekonomiku, dnes vidí ekonomové něco jiného. Ceny ropy rostou v podstatě už od roku 1998, kdy se příblížily svému minimu 10 dolarů za barel. Dnes je cena nad 60 dolary. Nepřetržitě cena ropy roste poslední čtyři roky, od září 2001, a nyní se projevují důsledky.

Inflace ve Spojených státech je nejvyšší od roku 1991. V září dosáhla meziroční nárůstu 4,7%, když v samotném září ceny vzrostly o 1,2%, nejvíce od roku 1980. Může za tento nárůst cen skutečně enormní zdražení ropy a ropných produktů? Ne tak docela. Spojené státy zkreslují skutečnou míru cenového nárůstu ve své ekonomice. Počátek tohoto procesu najdeme v roce 1996, kdy finanční výbor Senátu doporučil úpravu v metodice výpočtu indikátoru CPI (index spotřebitelských cen), na jehož základě se inflace měří. Statistický úřád následně tato doporučení akceptoval a začal na jejich základě upravovat CPI.

Mezi nejzásadní úpravy patřila změna metodiky vah jednotlivých položek z aritmetické na geometrickou, čímž automaticky v indexu klesá váha položkám, jejichž cena roste a naopak roste váha položek jejichž cena klesá. Další úpravou bylo přizpůsobování cen změnám v kvalitě. Pokud tedy například nové automobily disponují lepším vybavením, úřad adekvátně upraví (sníží) i cenu automobilu, která vstupuje do indexu. Statistický úřad také upravuje index metodou substitucí. Roste-li cena určité položky a existuje-li substitut, pak je možné tuto položku nahradit či doplnit tímto substitutem. Důvod je ten, že rostoucí cena indikuje, že lidé přešli k substitučnímu produktu (např. hovězí a vepřové maso). Další úpravou jsou i tzv. sezónní změny, kdy se „uhlazují“ periodické cenové výkyvy některých položek (včetně cen benzínu). Navíc, statistický úřad může měnit váhy jednotlivých položek a to zcela svévolně. V USA jde zejména o ceny bydlení, kdy index CPI minimalizuje obrovský nárůst cen nemovitostí.

Pokud bychom vzali v úvahu starou metodiku výpočtu indexu CPI, došli bychom k tomu, že trendově se pohybují oficiální CPI a původní CPI stejně, ovšem rozdíl mezi nimi je zhruba 2 až 2,5 procenta. Oficiální statistika vykázala za posledních devět let (tedy od doporučení finančního výboru) průměrnou roční míru inflace 2,4 procenta. Podle původní metodiky by však měla být míra inflace 4,4 až 4,9 procenta. Toto číslo potvrzuje i jiná metoda odhadu inflace. Množství peněz v USA (měřeno indikátorem M3) se za stejnou periodu zdvojnásobilo, zatímco objem reálné produkce vzrostl o 35%. Výpočtem pak dojdeme k tomu, že ceny rostly v průměru o 4,7% ročně. Znamená to, že míra inflace ve Spojených státech je ve skutečnosti už téměř deset let dvojnásobná oproti oficiálním údajům. Není se co divit, když se dekádu co dekádu množství peněz v ekonomice zdvojnásobuje.

Opticky nižší míra inflace má i další důsledky. Index CPI slouží vládním úřadům jako základ pro výpočet životních nákladů. Na jejich základě se zase valorizují penze a sociální dávky. Snížení míry inflace je přímo v zájmu vlády, protože tím ušetří miliardy dolarů ročně, což pomáhá snižovat deficit státního rozpočtu. Oficiální nižší míra inflace také dopadá na úrokové míry, ceny dluhopisů, mzdy, renty a hlavně na centrální banku. Té umožňuje řídit měnovou politiku mnohem nezodpovědněji, protože se domnívá, že rostoucí množství peněz se do cen tolik nepromítá. Situace je o to horší, že centrální banka svou měnovou politiku řídí na základě tvz.jádrové inflace, která abstrahuje například od cen energií a je tak ještě nižší. Jako kdyby ceny energií byly od důsledků měnové expanze oproštěny. Jenže právě rostoucí ceny surovin jsou hlavním průvodním znakem soustavného nárůstu množství peněz v ekonomice. Fakt, že tím vším centrální banka způsobuje hospodářský cyklus, je už na jinou úvahu.

Svalování viny za nárůst cen v posledních měsících na rostoucí ceny ropy je ignorováním skutečné příčiny inflace, kterou je měnová politika. Problémy s inflací Spojené státy nezačínají mít nyní, ale mají je už delší dobu. Obrovský nárůst cen ropy je jen vhodnou záminkou, kterou může Alan Greenspan zakrýt svou špatnou měnovou politiku a s ovacemi odejít na začátku příštího roku do důchodu.

Hraj si, dostaneš milion!

2005-10-12T14:57:00.000+02:00

V pondělí byla oznámena jména dvou ekonomů, kteří si letos odnesou Nobelovu cenu za ekonomii. Jde o izraelského ekonoma Roberta Aumanna a američana Thomase Schellinga. Jejich přínos k ekonomické teorii tkví v aplikaci teorie her na problematiku konfliktního a koordinačního jednání. Zajímavý je nepochybně fakt, že základem pro udělení ceny je téměř půlstoletí stará Schellingova práce „The Strategy of Conflict“ z roku 1960.

I letošní Nobelova cena za ekonomii je zcela v intencích své tradice: laureáty se stávají ekonomové, kteří používají matematického modelování a na tomto základě vytvářejí rigorózní modely s predikčními charakteristikami. Klíčovým temátem letošních laureátů je tzv.teorie her, jejímž autorem byl rakouský ekonom Oskar Morgenstern. Jde o teorii, která má významným způsobem vysvětlit chování lidí. Je však přinejmenším problematická, což ukazuje i fakt, že ač existuje už 61 let, není používaná jako standardní teorie chování. Mnohem zajímavější je ale to, že Morgenstern přesně vystihl podstatu ekonomických jevů. Odmítal statistické a matematické metody pro konstruování ekonomických teorií, což argumentoval dvěma způsoby.

Historické jevy jsou komplexní a tak je není možné induktivně redukovat na homogenní skupiny příčinných faktorů. Současně, statistický přístup je agregovaným přístupem, zatímco ekonomické jevy vznikají vzájemnými interakcemi rozhodování lidí.

Klíčem k pochopení ekonomie je právě fakt, že externí podmínky nemohou nikdy vést k vysvětlení podstaty ekonomických jevů (tržního procesu, monopolů, úrokových měr, hospodářských cyklů atd.). Zásadním problémem dnešní ekonomie je kopírování postupů fyzikálních věd. Podle Morgensterna bylo „hloupé (domnívat se), že by postupy a koncepty vyvinuté pro fyzikální vědy mohly být úspěšně využitelné pro společenské problémy.“ V situaci, kdy budeme lidi ztotožňovat s atomy nebo molekulami a budeme aplikovat ryze mechanistické postupy, zmizí z ekonomie jednání a rozhodování a nahradí je roboti. Co potom taková ekonomie vysvětluje?

Jenže k tomuto přístupu nakonec sklouzla i teorie her. Jejím hlavním problémem je determinismus spočívající v tom, že určité podmínky nutně (či s určitou mírou pravděpodobnosti) vyprodukují ty samé výsledky. Byli bychom tak schopni předvídat budoucí události. Zde se ale Morgenstern prohřešil proti svému dřívějšímu argumentu o komplexnosti jevů. Jedinou možností jak předvídat ekonomické jevy by mohlo být nahlížení na preferenční škály všech účastníků procesu vedoucího k danému jevu. Jenže lidé mohou měnit své preference do posledního okamžiku volby. Stejné externí podmínky vedou u různých lidí k různým rozhodováním a taktéž u stejných lidí v jiném čase. Tento poznatek rakouského ekonoma Ludwiga von Misese je jedním z nejcennějších pokladů ekonomické vědy. V jeho světle zůstává teorie her jen hrou s předpoklady. K tomu se váže i argument matematiků. Některé předpoklady jsou považovány za pravdivé (jisté) a používají se k eliminaci určitých výsledků. Problém je v tom, že teoretik her nemůže takové předpoklady považovat za jisté dokud nejsou skutečně realizovány. Do té doby obsahuje model tzv.“ryzí překvapení“, výskyt výsledku, který byl zdánlivě nemožný.

Pro ekonomii by bylo mnohem více záhodno aby zkoumala proces, jakým tržní subjekty rozvíjejí své „společenské znalosti“ (v místě a čase). Tím bychom dospěli k všeobecným poznatkům jaké typy jednání jsou či nejsou možné v různých situacích. Tento nedeterministický přístup by navíc měl i skvělého kandidáta na Nobelovu cenu, amerického ekonoma Israela Kirznera.

Sinologie věru není ekonomie

2005-10-11T12:40:00.000+02:00

Rudolf Fürst, sinolog z Ústavu mezinárodních vztahů, reagoval nedávno na těchto stránkách na můj komentář o proměně čínské ekonomiky (Čína že je liberálnější než EU? Svatá prostoto!, HN 29. září, Čína je proti EU tržním rájem, HN 21. září). Je přesvědčen, že Čína liberálnější než EU není.

Ano, otevřenější než dřív

Nejsem si jist, s čím pan sinolog polemizuje, protože často vyvrací něco, co nikdo netvrdí. V první řadě šlo o srovnání Číny a Evropské unie, ale pan Fürst o EU neuvádí nic. Nejprve se zabývá zahraničním obchodem. Již v mém článku se objevil jasný údaj o tom, že míra ochranářství je v Číně mnohem vyšší než v EU.

Pan Fürst píše o "běžně praktikovaném" protekcionismu na Dálném východě a jmenuje Japonsko, Jižní Koreu a Tchaj-wan. Jenže aktuální data o tzv. vážené míře tarifní ochrany jsou následující: 2,2 % v Japonsku, 5,7 % v Jižní Koreji a 3,3 % na Tchaj-wanu; oproti tomu EU má 2,4 %. Takže tradiční protekcionismus v jihovýchodní Asii dnes tak tradiční není. Nemluvě o nulových kvótách v Hongkongu a Singapuru.

Můj oponent nevěří tvrzení, že Čína snižuje míru domácí ochrany trhu rychleji, než se zavázala v rámci Světové obchodní organizace (WTO). V Číně je vážená míra tarifů na 10,4 % a země se zavázala dostat se na 9,8 % do roku 2010!

Většina zemí světa má podle pana Fürsta s Čínou rychle rostoucí obchodní deficit podobně jako EU. Ale s více než čtyřiceti zeměmi má obchodní deficit Čína. Namátkou: Indie, Indonésie, Japonsko, Korea, ale také Německo, Finsko, Švédsko, Švýcarsko, Rusko, Argentina nebo Austrálie. Deficity s těmito zeměmi přitom nejsou zanedbatelné a svou velikostí často předčí přebytky s jinými častými obchodními partnery. Navíc, ještě loni rostly dovozy do Říše středu rychleji než vývozy, trend trvající od roku 1998.

Pan Fürst píše o špatné fiskální politice. Ale právě to je silná stránka čínské ekonomiky. Tamní vláda "otravuje" podnikání mnohem méně (nemluvě o daňově zvýhodněných zvláštních ekonomických zónách). V důsledku jde samozřejmě o úspory v nákladech a větší svobodu v rozhodování o alokaci zdrojů.

Američtí bankéři přicházejí

Čína - měřeno podílem na HDP, což je standardní ukazatel velikosti vlády - prostě má štíhlou vládu. Utrácí mnohem méně než státy EU a obdobně méně vybírá na daních.

Privatizace bank již probíhá, a to relativně rychle. Minoritní podíly (celkově 14,1 %) v China Construction Bank koupily Bank of America a Temasek. Royal Bank of Scotland investoval do Bank of China a Goldman Sachs spolu s Allianz do čínské Industrial & Commercial Bank. Cílem je dosazení zahraničních manažerů do managementu čínských bank. A do konce roku 2006 (jak vyplývá ze smlouvy s WTO) mají mít zahraniční banky stejný přístup na čínský trh jako banky domácí.

Podle pana Fürsta je liberalizace finančního trhu nereálná. K tomu uvedeme pár faktů. Čínský kapitálový trh doznal v srpnu revolučních změn. Neobchodovatelné akcie, které byly v držení státu, se pustí na trh a budou konvertovány v akcie typu A (přístupné pro čínské investory a vybrané zahraniční investory). Jde o částečnou privatizaci 1300 státních firem, protože podíly budou prodávány na burze do soukromých rukou. Jde o majetek v hodnotě 270 miliard dolarů.

Když Izrael, proč ne Čína?

Pan Fürst svůj text zakončil: ""Ztrátové státní firmy v důsledku tržního bankovnictví buď zkrachují, nebo budou zprivatizovány," soudí Vořechovský. Svatá prostoto. Něco takového žádná mentálně nenarušená vláda na světě nemůže připustit; reforma státních podniků asi potrvá po generace." Neuvádí pro to jediný argument!

Mám ale odpověď: Izrael dokázal za patnáct let zprivatizovat téměř veškeré své firmy, i když v 70. letech se podíl státu na produkci blížil 70 % HDP. U Číny toto číslo nedosahuje ani 20 % HDP, tak proč nebýt optimistický?

Hospodářské noviny, 11.10.2005

Musí být burzy barometry hospodářského vývoje?

2005-10-07T14:28:00.000+02:00

Burzovní trhy jsou často označovány za barometry hospodářského vývoje, či chcete-li hospodářského cyklu. Otázka není, zda to potvrzují empirická data, ale zda existuje nutná souvislost mezi vývoje akciového trhu a hospodářským vývojem. Prvotní pohled na aktuální vývoj americké a čínské ekonomiky totiž ukazuje zajímavé věci.

Nebýt hurikánu Katrina, americká ekonomika by velmi pravděpodobně utěšeně rostla dál. Takový je alespoň názor většiny ekonomů. Měřeno pomocí růstu HDP, dosahuje americká ekonomika skutečně slušné úrovně, loni 4,2%, letos blízko 4%. Růst HDP přitom akceleruje od minirecese v roce 2001. K tomu všemu je míra nezaměstnanosti na velmi nízkých 5% a to bez jakýchkoli statistických triků běžných v EU. Navzdory dvojímu deficitu by se zdálo, že americká ekonomika šlape. Co ukazují burzy, Wall Street (NYSE) a technologický Nasdaq? V letech 2000-2002 ztratil Nasdaq 60% své hodnoty. Poté ještě rok klesal a v roce 2003 systematicky získával. Jenže poslední dva roky stagnuje a je na stejné úrovni jako na začátku roku 2004. Naprosto stejně se vyvíjel i Wall Street. Jak to koresponduje s vývojem hospodářství? Navíc když statistiky ukazují, že je ziskovost amerických podniků nejvyšší v historii.

V Číně je to obdobné. Tamní vládě se nedaří snížit tempo růstu HDP a to stále přesahuje 9% ročně. Nezaměstnanost je velmi nízká, oficiálně kolem 3%, ve skutečnosti tak dvojnásobek. Ceny rostou mírně, do 2%. Víme o dílčích nebezpečích a problémech čínské ekonomiky. Ta se přesto rozvíjí velmi bouřlivě a o skutečném hospodářském rozvoji není pochyb. Čínské burzy v Šanghaji a Šenženu ukazují něco jiného. Posledních pět let obě klesají a ztratily polovinu své hodnoty. Pokles se navíc zrychluje. Jak je to možné?

Předznamenávají snad americké a čínské burzy nadcházející recesi? Kdyby ano, pak bychom se museli ptát proč to obchodníci předvídají tak dlouho dopředu, protože americké burzy nerostou už dva roky a čínské dokonce pět let. Klíčem k odpovědi bude zřejmě pohled na soudobé ekonomické indikátory. Makroekonomické indikátory jsou do značné míry zbytečné a neslouží k tomu k čemu mají, tedy ke zobrazování hospodářského vývoje. Indikátor HDP je v troskách a používá se už jen z nouze. Růst HDP nesmí být s ekonomickým růstem ztotožňován, protože ho nijak neměří ani nezobrazuje. Vidíme-li nárůsty HDP, vidíme tím rozsah měnové expanze v dané zemi. Tento fakt také vrhá jiné světlo na otázku co vlastně burzy v USA a v Číně indikují, zda-li vůbec něco.

Vyspělé burzy jsou téměř dokonalým obrazem ekonomiky. Důvod je prostý, obchodují se na nich firmy, které národní ekonomiky vytvářejí. Zdaleka ne všechny firmy, i tak burzy poskytují dobrou aproximaci skutečné struktury ekonomiky. Takovým případem jsou americké burzy, kde je vysoká likvidita a velký počet primárních emisí. Proč ale americké akcie nerostou? Jsou to obavy obchodníků z dalšího vývoje. Analýzy firem a investiční doporučení se dějí na základě odhadu budoucích výnosů. A tady je zásadní problém. Výhled posledních několik let nijak radostný není a tak současné vynikající finanční výsledky jsou sice zohledněny, ale ne přeceňovány. Spoustě makléřských firem navíc bylo už před dvěma lety jasné, že Fed bude muset rekordně nízké úrokové sazby zvyšovat. A postupně dojde ke splasknutí bubliny na trhu nemovitostí a ve výrobě mezistatků. Americké burzy správně indikují nadcházející recesi.

V Číně je situace o dost jiná. Burzy v Šanghaji a Šenženu příliš nefungují. V drtivé většině se na nich kotují jen státní či polostátní firmy a to je důvodem jejich neustálého poklesu. Dokonce i na burze v Hong Kongu je jen každá sedmá čínská firma soukromá. A protože je strůjcem hospodářského růstu v Číně téměř výhradně soukromý sektor, nemůže se to na burzách odrazit. V červenci přišel zvrat a burza v Šanghaji získala až 20%. To souvisí s reformami na čínském akciovém trhu, které se dotknou 1300 kotovaných státních firem. Státní podíly držené mimo burzovní trhy budou konvertovány v běžné akcie typu A (nepřístupné zahraničním investorům). Cílem je částečná privatizace firem a zlepšení jejich managementu. Na vyspělých akciových trzích nenajdeme ani takovouto pokřivenou strukturu kotovaných firem ani takovéto reformní kroky. Naopak čínské akciové trhy připomínají svou nízkou likviditou a nefunkčností českou burzu z 90.let. V tomto případě burzy nejsou barometry hospodářského vývoje a nadcházející recesi neukazují. Čína má tak vysokou míru úspor, že může na recesi čekat možná ještě několik let.

Pokud mají burzy fungovat jako barometry hospodářského vývoje, které nahradí či doplní vývoj HDP, musí splňovat určité podmínky: vysokou likviditu, co nejmenší regulaci obchodování a existenci primárních emisí. Čínské burzy nesplňují ani jednu takovou podmínku. Naopak vyspělé kapitálové trhy v USA nebo západní Evropě tyto podmínky splňují do puntíku. Na jednu věc si přeci jen musíme dát pozor: číst mezi řádky. Dokladem toho je vývoj na Nasdaqu v 90.letech. Zkušený investor a dobrý ekonom poznal, že jde o investiční bublinu. Mnoho lidí by o její existenci vůbec nevědělo, nebýt kapitálového trhu. Kapitálové trhy nám poskytují jedinečnou službu při hodnocení současného a budoucího stavu ekonomiky.

Liberální Institut

... a nastane evropský ráj!

2005-10-06T16:13:00.000+02:00

Evropská komise už toho má dost. Chce skoncovat s ochranou národních monopolů! To je konečně zpráva hodná pozornosti. Bohužel to kazí zbytek informací, až se dostáváme do stavu, kdy nám informace zkazí čtvrteční oběd. „Průmyslový“ guru Evropské komise Verheugen se rozhodl, že EU musí mít jednotnou průmyslovou politiku. Řešení je jasné, stejně jasné má i své důsledky. Jak si tedy EU představuje reformu? Stále stejně, dokola omílá to samé. EU totiž nezná jiný lék než intervence.

Navrhované řešení Verheugena má dva základní rysy:

posílení centrálního plánování
ignorování skutečných reforem

Verheugen rozdělil navrhovaná řešení sice na čtrnáct oblastí, ale mnohé se prolínají a jejich význam možná nezná ani sám navrhovatel. (např. program nazvaný „externí aspekty konkurenceschopnosti a přístupu na trhy“).

EU navrhuje posílit ochranu duševního vlastnictví. Pravděpodobně se tak dočkáme dalšího nárůstu rigidity v oblasti vývoje a vědeckých objevů. EU také zřídí komisi pro konkurenceschopnost, energii a ochranu životního prostředí, zlepší kvalifikaci v průmyslu, bude řídit strukturální změny a vytvoří koncepci výzkumu a inovací. K tomu všemu vyčlení zvláštní diskusní panely pro preferovaná odvětví, kterými jsou farmacie, telekomunikace, informační technologie, chemie, zbrojařství a strojírenství.

Shrnuto a podtrženo, změna k lepšímu nenastane a nedočkáme se jí asi ani v blízké budoucnosti. Ač s Václavem Klausem nesouhlasím v mnoha věcech, jako predikátor vývoje EU se pan prezident osvědčil. Evropská Unie hodlá ekonomické problémy řešit tak, že vezme vše pevně do svých rukou. Zažíváme skutečnou obrodu socialistického nadšení 50.let minulého století. Ruku v ruce s tímto procesem se upevňuje postavení Evropské komise jako budoucí evropské centrální vlády, která jednou provždy vyřeší všechny problémy světa.

Otázkou zůstává proč EU tak usilovně ignoruje příklady skutečných reforem v Irsku, Izraeli, Slovensku, Novém Zélandu. Proč neaplikuje postupy liberálních zemí jako byl a stále ještě je Hong Kong nebo Singapur? Politici EU nejsou hlupáci odtržení od reality, čtou názory ekonomů, jejich varování a doporučení.

O vysvětleních se můžeme přít, ale v podstatě jsou irelevantní. Stačí nám konstatovat fakt, že reformy v sociální oblasti nebo trhu práce jsou téměř nemožné ve Francii nebo v Německu. Jenže bez komplexní reformy veřejných financí se EU z bahna nikdy nedostane. Velmi pravděpodobně se tak budeme společně plížit k větší centralizaci a neefektivnosti, až politiky realita donutí k reformám. Doplatíme na to všichni.

Liberální Institut

Jenom mír nestačí

2005-09-26T13:07:00.000+02:00

Stažení z pásma Gazy pomůže izraelskému hospodářství. To podstatné však přichází zevnitř země: jde o dokončení privatizace a zlomení moci státních monopolů.

Dnešní Izrael není zrovna rájem na zemi. Měřeno podle HDP na hlavu je Izrael 32. nejbohatším státem světa a stažení z pásma Gazy má zvýšit jeho hospodářský růst o jedno procento ročně. Na druhou stranu jsou platy v Izraeli srovnatelné s Českou republikou, ačkoli ceny jsou jedenapůlkrát vyšší. Důvodem tohoto stavu je přeregulovaná ekonomika s vysokým podílem státního sektoru a vysokými státními výdaji. Izrael totiž založili hlavně chudí přistěhovalci, a stát proto vzal rozjezd ekonomiky do svých rukou a také ji z velké části kontroloval (v roce 1972 byl podíl státu na eknomice zhruba 70%). Kapitál pocházel z dluhopisů či zahraničních půjček. Státní výdaje na obranu se dlouhodobě držely nad 10% HDP, a v době jomkipurské války v roce 1973 se dokonce vyšplhaly až na 35% (od 60.let přispívají Izraeli na vojenské výdaje i Spojené státy, a to každoročně minimálně 2% izraelského HDP prostřednictvím nenávratných půjček).

Navzdory tomuto zatížení izraelská ekonomika do 70. let silně rostla – rychleji než například tehdy nejrychleji rostoucí ekonomika Evropy Německo či dnešní Čína. Bylo to způsobeno stálým přílivem kvalifikovaných pracovních sil ze zahraničí a odbouráním celních bariér při vývozu do Spojených států a posléze i do zemí tehdejších Evropských společenství. Růst ovšem začal stagnovat a posléze klesat na konci první poloviny sedmdesátých let – až do devadesátých let se pohyboval v průměru stěží nad jedním procentem ročně. Příčin bylo několik: monopolizovaná odvětví, například telekomunikace či energetika, narůstání daňové zátěže (až na 47% HDP), chybné úvěry polostátních bank a centrální plánování například v zemědělství a textilním průmyslu.

Přerušené reformy

Izraelská centrální banka, která byla pod přímou kontrolou vlády, se pokusila problém řešit tím, že tiskla stále více peněz. To vedlo k inflaci a růstu cen až o 40 procent ročně. Deficity státního rozpočtu se vyšplhaly na 15 procent ročně, státní dluh dosáhl v osemdesátých letech úrovně 168% HDP. V roce 1985 proto zahájila vláda národní jednoty podd vedením Šimona Perese reformu, která měla omezit výdaje státního rozpočtu, snížit daně, privatizovat většinu státních podniků a uvolnit striktní pravidla pro podnikání. Bylo zprivatizováno téměř sto větších podniků včetně podstatné části bank, dohromady v hodnotě 8 miliard dolarů, což je asi 20% českého státního rozpočtu. Jenže reforma se záhy zadrhla – politici sice snižovali veřejné výdaje, ale zároveň fakticky zvyšovali celkové daňové zatížení. Pokles daně z přidané hodnoty byl více než vykompenzován tím, že se zvýšila daň z příjmů a také podniky, které byly dříve od daně osvobozeny, ji teď musely platit.

Nepříznivý trend byl ale překryt dalším příchodem vzdělaných imigrantů ze Sovětského svazu a vývojem technologií. To spolu s uvolněním pravidel pro zakládání podniků a díky tomu, že stát již dříve investoval značné částky do vzdělání a výzkumu (5% HDP oproti americkým dvěma) vedlo k rozvoji technologických firem. V devadesátých letech tak izraelská ekonomika opět začala růst tempem pět procent ročně. Jenže když začaly internetové firmy celosvětově krachovat, zasáhl tento krach zvláště silně především Izrael. Reformy totiž nebyly dostatečné a uvolnily příležitosti pouze v jednom sektoru, který nyní krachoval: zatímco bylo možno snadno vybudovat internetovou firmu, mnoho dalších odvětví stále ovládaly státní monopoly.

Na začátku nového tisíciletí tak začaly reformy nanovo. Snížily se sociální výdaje i platy ve státní sféře, kleslo daňové zatížení (nyní je na úrovni třeba Řecka nebo Velké Británie). Klíčové je plánované snížení zdanění firem o tři procenta v roce 2008. Byly privatizovány státní monopoly v telekomunikacích, připravuje se privatizace petrochemických podniků, vodovodů a energetiky. Stažení z Gazy, pokud bude provázeno celkovým uklidněním, by mohlo dát izraelské ekonomice další impulz. Ten by chtěl ministr financí Ehud Olmert ještě podpořit již dlouho plánovanou reformou zákoníku práce, který by umožnila snadněji najímat a propouštět zaměstnance a omezila vliv odborů Histadrut, které byly až do roku 1985 provázány personálně i formálně se Stranou práce.

Vzhledem k tomu, že zároveň s růstem HDP klesá nezaměstnanost a inflace je nízká, mohl by Izrael, který má stejně jako Česká republika velmi omezené přírodní zdroje, alespoň podle izraelských ekonomů, napodobit hospodářský zázrak Irska v sedmdesátých letech.

Respekt 39/05

Podrobnější analýza (PDF)

Ceny kontrolovat nelze

2005-09-22T20:45:00.000+02:00

Ministr financí, Bohuslav Sobotka, jako správný ochránce chudých a nemocných už vyrazil do předvolebního boje. Cílem jeho útoku jsou nenasytní a bezohlední podnikatelé vlastnící čerpací stanice pohonných hmot. Podle pana ministra čerpací stanice nesnižují ceny dost rychle. Jinými slovy, ceny jsou podle něj moc vysoko. Jak to poznal?

Celý problém pramení zřejmě z toho, že pan ministr není ekonom. Je libo Lafferovu křivku? Pan ministr si totiž myslí, že cena je něco objektivně zjistitelného, tedy že pokud existují určité výchozí podmínky, musí být cena taková a taková. Patrně je možná zastáncem objektivní verze teorie hodnoty. Jenže ekonomie je, pane ministře, už o více než 130 let za významným objevem. Totiž že hodnota je subjektivní. Ceny se neodvíjejí od nákladů. Jsou dány na trhu, nabídkou a poptávkou. Jakákoli tvrzení, že ceny jsou vysoké nebo nízké jsou nicneříkající floskule. Cena nemůže být ani vysoká ani nízká, cena vyjadřuje relativní vzácnost podle aktuální zásoby zboží a poptávce po něm. A tak je sice hezké, že si pan Sobotka myslí, že jsou ceny vysoko, ale tento jeho názor má asi takovou vypovídací schopnost jako když řeknu, že mám rád zmrzlinu.

Pokud by pan ministr přeci jen chtěl ceny kontrolovat a určovat na jaké úrovni mají být, tak bychom nepotřebovali tržní systém. K čemu by byl? Popírá-li Sobotka funkci ceny v jednom jediném odvětví, nutně ji popírá i pro další odvětví. Jak si může být jist, že já nepředražuji cenu svých analýz? Existuje velká řada lidí, kteří si je nemohou dovolit koupit a vydělat tak na jejich základě peníze. Řekne mi pan ministr jaká má být správná cena mých analýz? A řekne nám také jak správně počítat ceny?

Můžeme ovšem namítnou: a co když je nějaké odvětví monopolní nebo oligopolní? a co nebezpečí kartelů? Pokud v tomto případě stát začne kontrolovat ceny, neřeší podstatu problému. A tou je otázka konkurence. Respektive možnosti podnikatelů vstoupit na určitý trh. A je to jen stát, který svými intervencemi systematicky brání vzniku konkurence a vytváření tržních cen. Nepotřebujeme antimonopolní úřady, úřady na ochranu spotřebitelů. Konkurence je nejlepší bič na nepoctivé a neefektivní podnikatele, ne úřady. Pane ministře, zrušte licence, regulace, dotace a nemusíte nikoho kontrolovat.

Ceny mají svou zásadní funkci, protože ukazují jak vzácný je ten který statek nebo služba. A umožňují, aby se vzácné zdroje umísťovaly do těch výrob, ve kterých mají nejefektivnější využití. Tržní ceny zabraňují plýtvání zdroji. Pokud se někomu nelíbí cena benzínu, ať ho ne kupuje. Nikdo ho nenutí. Při kontrole cen nemá pan ministr oporu v ekonomii. Směnné vztahy, které jsou dobrovolně uzavírány ukazují, že mají obě strany ze směny užitek. Všechny pokusy jak interpersonálně měřit užitky selhaly. Nic jako předražování neexistuje. Nic jako správná cena neexistuje. Neexistuje ani mechanismus jak dojít k výpočtu správné ceny. Proto nelze ceny kontrolovat!

Čína je proti EU tržním rájem

2005-09-21T14:30:00.000+02:00

Případ čínského textilu to ukázal znovu: EU o překot exportuje své výrobky, ale už nerada vidí, když se do Evropy hrne import z Asie. Věta, že "EU ještě neudělila Číně status tržní ekonomiky", vyznívá dost paradoxně. Ve skutečnosti je totiž EU socialističtější než Čína.

Štíhlá vláda prodává banky

Podívejme se nejprve na podíl vládních výdajů vůči HDP. Loni v Číně tvořily 22 % HDP. Ve Francii to oproti tomu bylo 54 %, v Dánsku 56 %, v liberálním Irsku dosáhly vládní výdaje 35procentního podílu na HDP.

Jak vypadají daně? V Číně je nejvyšší sazba daně z příjmu 45 %, v Irsku 42 %, v Německu 47 %, ve Francii 49,6 %. V případě daní pro právnické osoby je na tom Čína (30 %) lépe než Francie (34 %), naopak hůře než Německo (26,4 %) nebo Irsko (12,5 %). Čínská vláda vynakládá také mnohem méně na svůj provoz, "jen" 12 % HDP. Oproti tomu francouzská vláda ročně spolkne 24 % , německá 19 % a liberální irská 16 % HDP.

Rozsah vlády se ale nedá měřit jen těmito indikátory. Dalším mohou být státní podniky. Čína začala s tržními reformami v roce 1978. Dnes tamní státní firmy zaměstnávají polovinu pracovní síly, ale jsou značně ztrátové a neefektivní a tak se na HDP podílí jen necelými 20 %. Tento podíl přitom rok od roku klesá. Důvodem je jednak rostoucí produktivita soukromého sektoru, tak privatizace. Letos se prodávají čtyři velké banky (a dostanou se do rukou renomovaných ústavů, americké Goldman Sachs nebo singapurské Temasek). Do konce roku 2006 bude čínský finanční trh zcela liberalizován.

Ztrátové státní firmy v důsledku tržního bankovnictví buď zkrachují, nebo budou zprivatizovány. Čínské státní firmy navíc najdeme už "jen" v telekomunikacích, energetice, plynárenství, vodárenství, částečně v těžkém a těžebním průmyslu. Ostatní sektory jsou soukromé. Podobný obrázek nalezneme ve Francii, Dánsku nebo Německu.

Marné krocení manažerů

Třetím podstatným srovnávacím prvkem je míra regulace. Zde Čína silně prohrává s EU ohledně svobody zahraničního obchodu. Průměrné dovozní tarify jsou čtyřikrát vyšší než v zemích EU. Čína však míru ochrany domácího trhu snižuje rychleji, než se zavázala přístupovou smlouvou do WTO.

V oblasti byrokracie by se zdálo, že bude mít Čína "navrch". Není tomu tak. Náklady na byrokratický aparát jsou v poměru k HDP srovnatelné s Evropskou unií. Čínská byrokracie ale funguje zoufale špatně. Což může trhu prospět. Příkladem jsou telekomunikace, které sice zůstaly v rukou státu, ale jedna firma se rozdělila na čtyři. Ty mezi sebou konkurují a nabízejí stále nové a nové služby. Byrokraté se snaží regulovat "z řetězu utržené" manažery, ale nedaří se to a telekomunikace rozvíjejí, jako by šlo o soukromé firmy.

Socialismus? Mýtus

Zatímco Čína od regulací upouští, EU těží z dobře fungující byrokracie. Snad v každém odvětví existují standardy výroby, které říkají, jak se co má vyrábět. EU jasně vede v regulaci pracovního trhu, o zemědělství nemluvě.

Ať se nám to líbí nebo ne, čínský socialismus je do velké míry mýtus. Oproti evropskému socialismu je Čína tržním rájem. Lze se jen divit, že se evropští politici odvažují posuzovat míru tržní ekonomiky v Číně.

Hospodářské noviny, 21.9.2005

původní nezkrácená verze textu je k dispozici ZDE

Spojené státy nerostou, jdou do recese

2005-09-06T23:02:00.000+02:00

Hurikán Katrina a vysoké ceny ropy mají zbrzdit rozjetou americkou ekonomiku, zní nyní hlasy mnoha ekonomů. Je pravdou, že ničivé záplavy způsobily škody na majetku, které se projeví omezením produkčních schopností a výdajů ve státě Mississippi. Ceny ropy ale nejsou zdaleka historicky nejvyšší. Pokud se podíváme na reálné ceny očištěné od peněžní inflace, tak se cena ropy nachází na 70% maxima z roku 1980. Americký ekonom Julian Simon navíc přesvědčivě ukázal, že ceny nerostných surovin dlouhodobě reálně klesají. Ceny ropy narostly velmi prudce a to se nutně projeví na výdajích, ale v delším horizontu ceny jakýchkoli surovin riziko pro hospodářský růst nepředstavují.

Opomineme-li tyto dva negativní jevy, je obrázek stavu a vývoje americké ekonomiky velmi dobrý. Posuďte sami: Ve druhém čtvrtletí tohoto roku vzrostlo americké HDP o 3,3%. Americká ekonomika tak optikou HDP roste čtvrtým rokem a dynamika je to slušná. Míra nezaměstnanosti klesla na velmi nízkých 5%. Inflace je pod kontrolou. Makroekonomicky je tedy vše v pořádku. Snad až na deficit obchodní bilance. Ovšem jak ho vysvělit? Odpovědí na tuto otázku se můžeme dostat k objasnění situace celé americké ekonomiky.

V první řadě, deficit obchodní bilance sám o sobě problémem není, ač to ekonomové s oblibou tvrdí. V případě USA ale problémem přeci jen je. A proč? Odpověď můžeme dohledat například při snaze zodpovědět tuto otázku: Jak je možné, že hodnota amerického dolaru donedávna (do neschválení euroústavy) klesala a s ní i deficit obchodní bilance? Má to souvislost. A to dokonce kauzální souvislost.

Deficit obchodní bilance roste soustavně už od roku 1991, kdy činil 75,7miliardy dolarů. Loni to už bylo 662,036 miliardy dolarů. Jedinou výjimku představuje rok 2001, kdy byla americká ekonomika v mini recesi. (Ne) dostal ji z ní Allan Greenspan (šéf americké centrální banky) svým radikálním snižováním úrokových sazeb. V tomto roce ale deficit poprvé po 10 letech mírně klesl. A to zrovna v období po měnové restrikci. Podíváme-li se na strukturu amerického importu a největší „tahouny“ jeho růstu, najdeme je ve dvou oblastech: mezistatcích a statcích dlouhodobé spotřeby. Zatímco dovoz mezistatků akceleroval meziročně v prvním čtvrtletí na 29,7%, dovoz statků dlouhodobé spotřeby vzrostl o 18,6%. Růst dovozů celkem činil 15,9%.Tato struktura není náhodná a odpovídá analýze domácí ekonomiky pod drobnohledem. Americká ekonomika je totiž ve stavu postměnové expanze.

Klíčový byl rok 2001 a počátek měnové expanze, která skončila v polovině roku 2004. Za tuto dobu spadly úrokové sazby centrální banky z 6,5% na pouhé 1% (v polovině roku 2003), nejníže v historii. Nízké sazby umožnily zahájit méně rentabilní investice. A tak zatímco v roce 2001 celkové hrubé investice v ekonomice klesly o 3,3%, v následujících dvou letech přidaly po pěti procentech a loni už 9,1%. Pro měnovou expanzi je přitom typické, že jsou zahájeny investice, aniž by došlo k nárůstu zdrojů pro jejich financování, tedy úspor. Jak je tomu v USA? V roce 2000 činily hrubé úspory 17,7%, v loňském roce to bylo už jen 13,4%. Pokles tvorby úspor o 25%. Ještě markantnější je to úspor domácností, které ještě loni činly 1,8% jejich příjmů. Ve druhém čtvrtletí letošního roku to bylo už jen 0,3%. Měnová expanze vytváří zásadní problémy ve struktuře ekonomiky. Nižší úrokové míry, vytvářející dojem vyšších úspor, činí méně rentabilní investice uskutečnitelnými, zatímco pro domácnosti se snižuje motivace spořit . A tedy, domácnosti chtějí méně spořit a více utrácet, ale výroba se v ekonomice přesouvá od výroby spotřebních statků k výrobě kapitálových statků. Dochází k takzvanému prodloužení výrobního cyklu. To se v americké ekonomice skutečně stalo. Od počátku měnové expanze, po minirecesi v roce 2001 a zkrácení produkčního cyklu, se podíl celkových hrubých investic na celkové výrobě vrátil na úroveň roce 2000. V tomto roce praskla bublina na technologickém trhu Nasdaqu a začaly se objevovat známky mylných investic. Důvodem byla tehdejší restriktivní měnová politika, která pomohla odhalit nedostatek zdrojů (úspor) pro ufinancování započatých investic. Větší recesi v roce 2001 však zabránil obrat v měnové politice. Greenspan jedenáctkrát snížil úrokové míry, které umožnily dále financovat mylné investice. Nedošlo tak k jejich likvidaci. Většina investice je v americké ekonomice dodnes a k nim se „nabalily“ další mylné investice způsobené měnovou expanzí po roce 2001. Situace je dnes podobná stavu v roce 2000. Problém je v tom, že se nadále poměrně snížila zásoba úspor, jediného možného zdroje investic. Nemůže to skončit jinak než v roce 2001, recesí.

Situace je oproti roku 2001 v jednom faktoru odlišná. Greenspan žije ve sladké naivitě, že ekonomice nic nehrozí. A vesele zvyšuje sazby, aby se „zabránil“ inflačním tlakům. Zvyšování úrokových sazeb začalo v létě 2004 a stále trvá. Nyní jsou sazby na 3,5%. Důsledky vyšších sazeb se podle empirického výzkumu projeví na reálné ekonomice tak za 20 měsíců, což odpovídá druhé polovině tohoto roku. Pokud by Greenspan chtěl reagovat stejně jako v roce 2001 a snižovat sazby, je v mnohem obtížnější situaci. Tehdy začínal snižování na 6,5%a začal mnohem dříve. Efekt by byl dnes mnohem nižší než tehdy. Opět by zmírnil následky a nechal pokračovat většinu mylných investic. Zhoršoval by ale jen důsledky jejich konečné likvidace.

Vraťme se nyní k vysvětlení deficitu obchodní bilance. Zopakujme, že v americké ekonomice došlo k přesunu výrobních faktorů z výroby spotřebních statků do výroby kapitálových statků. Americké domácnosti ale utrácejí stále více. Jejich touha utrácet je uspokojována právě dovozy. A tím, jak se zvýšily hrubé investice, tedy výroba kapitálových statků, vzrostla poptávka po mezistatcích, jako je energie, paliva, chemikálie a zejména kovy, nerostné suroviny a různé hrubé materiály. Dovoz u této poslední skupiny statků vzrostl v prvním čtvrtletí tohoto roku meziročně o 46%. A protože oficiální statistika hrubých investic zatím není k dispozici ani za minulý rok a je jen odhadována, mohou být tyto odhady značně podhodnocené. Jak bylo vidět i empiricky v roce 2001, případná recese by deficit zahraničního obchodu snížila, protože by výrazně omezila dva největší důvody zahraničně-obchodní nerovnováhy.

Ještě je nutné zmínit jeden charakteristický rys současné americké ekonomiky. Tím je enormní zadlužení amerických domácností. Tvoří již více než 120% disponibilního důchodu. Od 80.let se zdvojnásobily hypoteční úvěry, které vyvolaly spekulativní bublinu na trhu s nemovitosmti. Je také pravdou, že je majetek amerických domácností nejvyšší v historii. Jenže při současných rostoucích úrokových sazbách bude růst finanční náročnost splátek a tím klesat potávka po nemovitostech. Budou klesat ceny aktiv. A protože je majetek domácností z velké části tvořen nemovitosmi, bude s poklesem cen na trhu realitami klesat i hodnota majetku domácností. Jeho hodnota je tak značně přeceňována. Američané navíc spoří vůbec nejméně v historii a tak může i menší cenový výkyv vyvolat vlnu insolvence.

Po přírodní katastrofě v Mississippi a rostoucích cenách ropy je pravděpodobné, že Greenspan zastaví zvyšování úrokových sazeb a možná dokonce sáhne k jejich snížení. Právě tyto dva faktory budou navíc pokládány za příčinu recese americké ekonomiky. Nenechme se však mýlit povrchním sledováním faktů a používání irelevantních nástrojů tradiční makroekonomické analýzy. Skutečnou příčinou následující recese v podobě likvidace mylných investic je expanzivní měnová politika z 90.let a z let 2001-2004. A podle všeho to bude jedna z nejhorších recesí od druhé světové války.

Democracy in China? And what?

2005-09-06T17:24:00.000+02:00

When I saw in my newsfeeds an article called „In China, Change could be coming“ I was extremely curious what a new it is. The article wanted to show the days of Communist party could be numbered. But the article gives no reasons why the current Communist party should leave government. Moreover, on Monday Chinese prime minister Wen Jiabao told China is moving surely to democracy. And a lot of villages are managed by „politicians“ who are not member of Communist party. Current Chinese government has nothing to do with real communist party. Maybe there is a socialist rhetoric but the reality is different. China is in the process of easing of economic regulations. Especially, China opens its domestic market to foreign investors. There is a process of privatization of banking system. Of, course there are huge problems with the banking system. Very to similar to that in the Czech republic in the 1990th. Czech banks were then in the hands of government. The situation was called „banking socialism“. The banks were not real entrepreneurs. Ties from communist era were strong and there was therefore a lot of bad loans. The consequence was huge financial injections by government. Similar situation is now in China. More than 30% of loans are probably irredeemable. The reason is the banking system doesnot work. Banks have lent especially government enterprises. And capital markets have not worked as well. They haven't been the source of capital at all. And Chinese government opens the door to other sectors of financial services, insurance for example. So, complete financial market will be soon privatized. There is continuing deregulation in telecommunications. A lot of branches are private, breweries for example. Taxes are falling down. Chinese communists know very well socialism does not work. The only reason they incline to socialist rhetoric is they have benefit (=profit) from it. There is only economic interest. No ideas. On the other hand, Chinese government knows the economy will not work without market system. Therefore China has been in a right way from socialism to capitalism.This is completely opposite way European Union has been going. And the last example? Continuing quotas on chinese textile products. In a lot of steps Chinese government demonstrates it is more market oriented than socialist leaders in European Union. Maybe the current system of one political party is better than democracy.

Nižší spotřební daň ceny benzínu nesníží

2005-09-06T17:22:00.000+02:00

Po velké nárůstu cen ropy a ropných produktů začali někteří politici (např. Vlastnimil Tlustý z ODS) volat po nižší spotřební dani na benzín. Důvod je zřejmý, koncová cena benzínu by klesla. Ministr financí Sobotka oponoval, že je to nemožné kvůli harmonizaci daní v EU. Ať tak či onak, pan Tlustý se mýlí. Pokles spotřební daně na benzín by cenu nesnížil.

Všeobecně je rozšířen názor, že DPH nebo spotřební daně zvyšují náklady na výroby a tudíž je výrobci promítají do cen. Daň je takzvaně přesouvána na spotřebitele. Ceny ale nejsou určeny náklady, ale nabídkou zboží a poptávkou po tomto zboží. Poptávky se pochopitelně tato daň nedotýká. Ceny na trhu jsou stanoveny tak, aby maximalizovaly čisté příjmy prodejce. A tedy jakákoli jiná cena by pro výrobce byla z tohoto pohledu „horší“. Zavedení takovýchto daní cenu nezmění.

Jak by to tedy bylo se snížením spotřební daně na benzín? Současné ceny jsou určeny tržně, stát do nich nezasahuje. Cena je na takové úrovni, kdy jsou příjmy producentů benzínu maximální. Co by se tedy stalo, kdyby nová vláda ODS snížila spotřební daň? Nic. Nezměnila by se totiž ani nabídka zboží, zásoba benzínu, ani poptávka po benzínu. Totéž by ale bylo v případě nárůstu spotřební daně. Jde principielně o to, že změna daně nezpůsobí nic, co by učinilo jinou cenovou úroveň ziskovější. Nabídka a poptávka nejsou určeny daněmi. Důvodem uvažování, že spotřební daně mohou změnit ceny výrobků je zřejmě myšlenka, že je daň k ceně přičtena. Jenže podstata je taková, že daň jen snižuje příjmy výrobců. Daně, které firmy platí, ve stejné výši snižují jejich výnosy.

Snížení spotřebních daní nebo DPH by ale mělo smysl. Zvýšil by se čistý příjem firem. Ten by pak byl alokován mezi další výrobní faktory, zejména pracovníky a vlastníky půdy. Lidé by tak na tom byli z dlouhodobého pohledu logicky lépe, i když by se ceny nezměnily. V opačném gardu, tedy při zvyšování spotřebních daní by to bylo analogické.

Pan Tlustý by tak musel pokles spotřebních daní obhajovat z jiného důvodu než jej obhajuje. Ukazuje to na to, že ne vždy zdravý selský rozum znamená rozumět ekonomickým souvislostem.

Hurikán Katrina a mylná ekonomická rétorika

2005-09-04T22:58:00.000+02:00

Pohroma, která zasáhla americký New Orleans, je obrovskou tragédií. Vynhala z domovů na 1,5 milionů obyvatel tohoto velkoměsta a ještě pár měsíců jim nedovolí vrátit se zpět. Poté bude moci začít obnova poničeného města. V tom můžeme vidět povzbuzení pro hospodárský růst. Podle analytika společnosti JP Morgan, Anthony Chana bude růst hrubého domácího produktu (HDP) Spojených států ve třetím kvartálu nižší minimálně o 0,2%. Podle ratingové agentury S&P se však již v následujících čtvrtletích projeví „pozitivní“ efekt z ničivé katastrofy. Všechno dobré je tak pro něco špatné.

Tento zásadní ekonomický omyl se v ekonomii uplatňuje už dlouhá léta. Je přitom pozoruhodné, že ho šíří i renomovaní odborníci. Tvrzení, že ničení má následný pozitivní efekt v podobě impulzu k ekonomickému růstu, spolehlivě vyvrátil už v první polovině 19.století francouzský ekonom Frederic Bastiat. Tento ekonomický omyl je znám jako mýtus rozbitého okna. Jeho princip tkví ve sledování pouze přímých, viditelných, důsledků. Pokud má člověk určitý majetek a přijde o něj v důsledku živelné katastrofy, okradení či jakýmkoli jiným nevratným způsobem, není bohatší. Po ztrátě majetku si tento člověk sice postaví nový dům, ale bude na tom v podstatě stejně. Bude mít zase dům. Pokud by ke katastrofě nedošlo, měl by člověk dům a navíc to co by si koupil za peníze (třeba dvě auta), které bude muset nyní věnovat na obnovu. A to, že si nekoupí tyto dvě auta, je „neviditelný“ důsledek této katastrofy.

Tento mýtus pomáhá udržovat i makroekonomické uvažování. Je pravdou, že dojde k hromadnému obnovování poničených oblastí, zejména pak ke stavebnímu boomu. To vše zaznamená HDP a skutečně poroste. Jenže HDP nezaznamenává to o co lidé přišli. HDP je toková veličina a zaznamenává jen to co se vytvořilo za určtou časovou periodu. Už neukáže, že došlo ke znehodnocení majetku. Je to ukázkový případ: HDP zaznamenává to co je vidět, to co vidět není už nezaznamená.

Problém je o to horší, že se HDP používá jako indikátor ekonomického růstu. Růst HDP v důsledku obnovovacích prací tak bude interpretován jako hospodářský růst. Přitom je evidentní, že ačkoli HDP roste, majetek lidí ještě dlouho nedosáhne úrovně před katastrofou. Skutečný ekonomický růst navíc s veličinou HDP nemá nic společného. Podstatou ekonomického růstu je kapitálová akumulace „řízená“ relativními tržními cenami. Jen to je podmínka budoucího hospodářského rozmachu. Mluví-li ekonomové o tom, že ekonomický růst je tažen spotřebními výdaji, tak se hluboce mýlí. Spotřební výdaje totiž nerostou sami od sebe. Více utrácet můžeme jen tehdy, když více vyděláme. Více vyděláme jen proto, že roste efektivita výroby. A ta zase roste kvůli úsporám, které jsou zdrojem kapitálové akumulace. Příčinou hospodářského růstu tak nejsou vyšší spotřební výdaje, ale vyšší míra úspor. Vidíme-li tedy nárůst spotřebních výdajů, tak již ekonomický růst „proběhl“. Výtek k HDP by bylo mnohem více a jsou možná stejně zásadní (nezahrnuje celou ekonomiku, je metodiky pochybný, nemá teoretický základ). K jeho zavrhnutí však plně postačí „obyčejná“ logická úvaha.

Můžeme konstatovat, že hurikán Katrina nepřinese americké ekonomice či obyvatelům New Orleans růst nebo prospěch. Růst HDP, kterého budeme svědky, musíme interpretovat jako proces obnovování a ne jako hospodářský růst. Navíc by bylo záhodno, aby ekonomové z praxe sledovali i vývoj v teoretické ekonomii. Dozvěděli by se totiž jak špatnými ekonomy mnohdy jsou.

Liberální Institut

K čemu všemu potřebujeme stát?

2005-08-30T14:48:00.000+02:00

Státy to na světě nemají jednoduché. Neustále se snaží konat dobro, poskytovat občanům služby v podobě veřejných statků. Ale nějak jim to stále nejde. Vždy se najdou škarohlídi, kteří kazí dojem z kvalitních veřejných statků. Zamysleli se někdy politici vůbec nad tím jestli lidé státní dobro vůbec chtějí? A co kdyby jen jediný občan toto dobro nechtěl a odmítal na něj přispívat? No to ne, to by nešlo. Musíme být přece solidární. Jenže tato solidarita něco stojí.

Aby stát mohl konat dobro, musí nejdříve lidem uzmout prostředky (už to samo o sobě je pozoruhodné). Zkrátka, ať se to někomu líbí nebo ne, daně jsou vynucenou platbou. Další skutečností je, že stát vybírá od občanů stále více a více prostředků. Zdálo by se, že státy směřují k socialistickému ideálu, kdy se o nás všechny postarají prostřednictvím kvalitních veřejných statků. Vše bude veřejné. Problém je v tom, že daně (celosvětově) rostou, ale stát nekoná více dobra. Ba naopak. Musíme si připlácet stále více. Tento proces bychom mohli nazvat „samovolnou privatizací“. Existují jisté demografické jevy, které nutně vedou k rostoucím státním výdajům. Nechci zde pitvat rozličné důvody, které vedou k tomu, že stát utrácí stále více a více (podílem na HDP). Jeden důvod, který bych rád zmínil tu však přeci jen je. Stát byl, je a bude ten nejhorší hospodář. Tento výrok je pravdivý, ať se to někomu líbí nebo ne. Proces samovolné privatizace s rostoucím státem blahobytu pozitivně koreluje. Je podmíněn ekonomicky. Čím dál větší stát plodí čím dál větší neefektivnosti v alokaci zdrojů. Stát je zdrojem kalkulačního chaosu a v jeho důsledku plýtvá zdroji.

Obhajoba státu byla v ekonomii vedena na poli teorie o veřejných statcích. Jejím problémem je, že za veřejný statek můžeme považovat téměř cokoli. Stát nikdy nemůže suplovat tržní ekonomiku. Je nutné nalézt tu pravou mez, kde končí role státu. A jak vidíme, ta se neustále posunuje. Jenže jiným směrem než bychom na první pohled očekávali podle rostoucího zdanění. Není tomu tak dávno, kdy se za nutně veřejné statky považovalo poskytování elektrické energie, telekomunikačních a poštovních služeb, zásobování vodou, letecké služby a mnohé další. Je patrné, že část ekonomů, která vystupovala proti teorii o veřejných statcích již před desítkami let, měla pravdu. Dnes už energie není veřejným statkem ba ani telekomunikace, ani pošta, ale ani vodárenství. Stát přesto musí tyto odvětví regulovat, aby dohlížel na konkurenci. Protože jen stát přece ví jaké ceny jsou správné a co je pro nás dobré. Inu, stát se své moci vzdává jen těžko.

Jak dlouho ale potrvá, než dogma veřejných statků zmizí i z dalších oblastí? Už víme, že vzdělání státní být nemusí. Dobrým příkladem jsou např. Spojené státy, i když dnes už nejen ty. Ale co třeba zdravotnictví? To jistě také nemusí být státní. Naopak, soukromé nemocnice, soukromí lékaři, soukromé pojišťovny by situaci ve zdravotnictví jen prospěli. Kdy se dožijeme toho, že přestane být státní i takové sociální pojištění? Dožijeme se někdy soukromého pojištění v nezaměstnanosti? Ekonomická úvaha říká, že by to bylo záhodno. Nezaměstnanost, tak jak ji známe, je jevem vyprodukovaným moderním státem a jeho regulacemi. A co soukromé právo? Nebo soukromá armáda?

Ne ne, dost bylo úvah, tak daleko zacházet nebudeme. Ekonomicky je prokazatelné, že v mnoha oblastech stát fungovat nemusí a jeho vliv je škodlivý. Dnešní státy se čím dál tím více stávají jen neefektivním přerozdělovačem daní v zájmu sociálního blahobytu. Státy pod stále větší tíhou neefektivnosti nuceně privatizují a poskytování dříve veřejných, dnes již soukromých, statků ubývá. Dočkáme se i tolik toužebného snížení daní nebo se semeleme ve vzájemném dotování státu sociálního blahobytu?

Čína stojí před zásadními reformami

2005-08-21T18:47:00.000+02:00

Nezdravé tendence jsou čím dál tím více patrné

Číně se zdánlivě dobře daří. Růst HDP za 2.čtvrtletí dosáhl stále závratných 9,5% a to navzdory snaze centrální banky ekonomiku ochladit. Snížila růst měnové zásoby (měřeno indikátorem M1) z téměř 20% v letech 2002 a 2003 až na květnová 10,4%. Musíme však počítat se zpožděním účinku na reálné ekonomické procesy a tak zpomalení růstu HDP můžeme čekat ke konci tohoto roku. Číně roste přebytek obchodní bilance. Zahájila také mohutné investice v zahraničí. Jenže leccos naznačuje, že není vše v pořádku. Některé problémy jsou dobře známé, ale propojíme-li je dohromady, zjistíme zajímavé souvislosti.

Čína silně připomíná dravé asijské tygry z 80. a 90.let, Koreu, Taiwan nebo Malajsii. Tyto země zaznamenávaly podobná tempa růstu HDP i měnové zásoby. Zdánlivě neměly žádné problémy a pro mnohé byla asijská krize v roce 1997 překvapením. Navzdory varování některých ekonomů. Totéž se musí stát i Cíně, i když ne ze zcela stejných důvodů.

Čína čelí dvěma zásadním problémům, které dohromady vytváří extrémně silné základy pro budoucí krach. Prvním problémem je státní vlastnictví ve více než 70% firem kotovaných na čínských akciových trzích. Je všeobecně známo, že stát je tím nejhorším hospodářem. I když je Čína vystavena zahraniční konkurenci, jsou tyto firmy neefektivní. Jejich velkou výhodou je levná pracovní síla, technologicky jsou značně pozadu. Může za to velmi špatný státní management, který je podřízen zdlouhavému byrokratickému systému úkolování. Druhým problémem je stav finančního sektoru, který v jedné své části přímo souvisí s prvním problémem. Všechny velké čínské banky jsou ve státním vlastnictví a to je velkou katastrofou. Odhaduje se, že nedobytných pohledávek, tedy špatných úvěrů by mohlo být více než 30%. Realita může být přitom mnohem horší. Tento stav připomíná situaci v České republice v roce 1997, kdy došlo k měnové krizi a odstartovala se tolik potřebná privatizace velkých bank. Privatizace a to hodně radikální je pro Čínu velmi nutná. Čínská nomenklatura se však nechce vzdát své moci a výhod plynoucích z vlastnictví bank. Téměř 100% zdrojů získávají čínské firmy právě od bank. Čínský akciový trh je zcela nefunkční. To je také situace podobná České republice v 90.letech. Finanční sektor je však „shnilý“ i ve své centrálně-bankovní části. To je sice problém všech zemí, nicméně v Číně se k tomu přidává i téměř bezbřehé sebevědomí centrální banky, že si s ekonomikou může dělat co chce. Její sebevědomí netlumí ani zatím marné snahy o ochlazení růstu HDP.

Tyto dva problémy jsou zdrojem chybné ekonomické kalkulace. Ekonomické vztahy, respektive struktura ekonomiky je velmi citlivý propletenec. Ceny fungují jako signály, které určují, kam mají podniky investovat a přesouvat svou výrobu. Státní vlastnictví a špatně fungující bankovnictví musí Čínu uvrhnout do vážných ekonomických potíží. Otázkou je proč se tak již nestalo, protože Čína má tyto problémy už několik let. Klíčem k pochopení fungování čínské ekonomiky jsou úspory obyvatel. Ty se neustále zvyšují a dosahují už téměř 45% HDP. Vysoké úspory jsou pro asijské země typické a stály i za dlouhou érou jejich hospodářského zázraku. Umožňují tak pokrýt i 25% nárůst hrubých investic v prvním pololetí. Nicméně postupná cenová deformace, která vytváří chybnou výrobní strukturu, a to jak vertikální tak horizontální, dříve nebo později přivede Čínu do recese. Nedůvěru v čínské firmy lze sledovat na domácím akciovém trhu v Šanghaji. Hlavní index šanghajské burzy obsahující nejlepší čínské firmy dosáhl vrcholu v roce 2001 a od té doby trvale klesá. Nyní se index nachází na historických minimech a jeho hodnota nedosahuje ani 50% vrcholu před čtyřmi lety.

Čínské státní podniky se ve snaze o modernizaci snaží etablovat na zahraničních trzích prostřednictvím akvizic tamních výrobců. Nejznámnějšími případy poslední doby jsou kauzy Haier a CNOOC. Tyto firmy však narazily na nečekané problémy. Americkým firmám, které se staly předmětem převzetí, Maytagu a Unocalu, vadilo, že čínské firmy vlastní stát. Američané si nepřejí, aby se v jejich ekonomice etablovala čínská vláda. Mohlo by to mít negativní politické důsledky, pokud uvážíme, že se v případě Unocal jedná o ropu. Obě investice byly přitom z čínského hlediska rekordní, neboť by se rovnaly více než polovině všech čínských investic v zahraničí vůbec. K tomu se přidává i rostoucí odpor k levnému čínskému zboží. Samozřejmě ne od spotřebitelů, ale nekonkurenceschopných výrobců.

Čína čelí problémům vnitřním i vnějším. Vláda však stále zastává gradualistickou politiku uvolňování svých vazeb na ekonomiku. Liberalizovala svou měnu a zavedla řízený floating. Nic radikálního se nestalo, a to pravděpodobně kvůli intervencím centrální banky. Vzhledem k chabému zájmu o juan a jeho posílení o 2% však není příliš pravděpodobné, že je juan oproti dolaru výrazně nadhodnocený. Čína současně zpřístupňuje svůj finanční trh zahraničním investorům. To je však zoufale málo. Čína bude muset provést reformy, které stále odkládá. Je nutná hromadná privatizace a uvolnění veškerých finančních regulací. Je nutná i reforma samotné veřejné správy, která je velmi neefektivní. Čína tak stojí teprve na počátku přeměny v moderní společnost. Západní státy bude dohánět ještě dlouho.

Čína roztáčí zahraniční investice

2005-07-14T17:58:00.000+02:00

Poslední reakce na rychlý růst vývozů textilu z Číny ukazuje, že Spojené státy a Evropa se bojí čínských výrobků. Údajně berou lidem práci v tradičních průmyslových oborech. Nicméně exportní výkonnost Číny není zase tak úchvatná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Se Spojenými státy a Evropskou unii má sice dlouhodobě obchodní přebytek, ale s asijskými ekonomikami (Korea, Japonsko, Taiwan) má schodky obchodu se zbožím. Ještě loni rostly dovozy do Číny rychleji než vývozy, trend trvající již několik let. Nicméně na čínské exportní výkonnosti do vyspělých zemí starého kontinentu a Spojených států je něco velmi pozitivního.

Obrovské obchodní přebytky Číny pro ni znamenají buď obdobně vysoké deficity obchodu v budoucnu a nebo investiční příležitosti. Za utržené dolary a eura mohou čínské firmy nakoupit zahraniční zboží. V mnohem větší míře však dělají něco jiného. Již několik let financuje čínská centrální banka deficitní rozpočet Spojených států. Nakoupila totiž americké státní dluhopisy v hodnotě několik set miliard dolarů. Tyto peníze pocházejí ze zahraničního obchodu se Spojenými státy. V poslední době se však začínají roztáčet i kola přímých zahraničních investic. Čína statisticky sleduje „své“ investice v zahraničí od roku 2002. V tomto roce Čína v zahraničí proinvestovala 2,7 miliardy dolarů. Celosvětově to není mnoho. Jen Jižní Korea v Číně v loňském roce proinvestovala téměř třikrát více. Zajímavější je tak dynamika čínských investic. V loňském roce už dosáhly čínské zahraničí investice 3,6 miliard a oproti roku 2003 to byl nárůst o 20%.

Velké množství čínských investic v zahraničí je řízeno centrální vládou, protože investující podniky jsou právě v jejích rukou. Investice je přitom možné rozdělit do tří skupin. První jsou nákupy surovinových zdrojů. Tato oblast investic je vládou podporována již mnoho let a tak Čína vlastní rozsáhlé zdroje železné rudy, ropy a hliníku v Austrálii, Jižní a Severní Americe. Cíl těchto investic je prozaický: zajistit suroviny pro pokračování rychlého hospodářského růstu. Druhým typem jsou investice orientované na technologie. Čínské firmy se snaží kupovat technologicky vyspělé zahraniční firmy. Tento druh investic je nejproblematičtější. Třetím typem jsou pak investice zaměřené na zvýšení efektivnosti výroby či její rozšíření. Čínská jednička ve výrobě domácích spotřebičů, Haier, již expandovala do Pakistánu, Bangladéše, Íránu a Nigérie. Výrobce televizí Hisense se zase etabloval v Jižní Africe, Brazílii a Indonésii. Konka, TCL a Kelon hledají investiční příležitosti na vyspělých trzích.

Asi nejznámější a také jednou z největších investicí je prosincový nákup počítačové divize IBM čínským počítačovým gigantem Lenovo Group. Hodnota tohoto obchodu byla 1,25 miliardy dolarů. Tato úspěšná transakce je však jen slabou předzvěstí investic budoucích. Již v březnu oznámil největší čínský zpracovatel ropy Sinopec schválení pětimiliardového úvěru na zahraniční investice. Chabá částka ve srovnání s gigantickou nabídkou China National Offshore Oil. Ta projevila zájem o převzetí amerického ropného producenta Unocal. A částka? 18,5 miliardy dolarů. Jde o celou polovinu dosud realizovaných čínských zahraničních investic. Aby toho nebylo málo. O amerického výrobce domácích spotřebičů Maytag se uchází mohutně expandující Haier. Původní nabídku 1,13 miliardy dolarů před několika dny zvedl na 2,25 miliardy. Maytag asi neodolá. Tento obchod spadá právě do onoho druhého, problematického, typu investic. Číňané totiž mají zájem o technologie a značku. Výrobu by si však rádi ponechali v oblastech s nižšími náklady. I kdyby to tak skutečně bylo, peníze, které Číňané za Maytag zaplatí, mohou být investovány do jiného typu výroby či služeb.

Čínské zahraniční investice jsou realitou. Ať se nám to líbí nebo ne. Jsou důsledkem jejich hospodářské expanze a mohou pomoci rozhýbat i stagnující oblasti průmyslu ve vyspělých zemích. Realita čínských investic se možná brzy objeví i u nás. Zájem o výrobu televizorů v České republice projevil čínský Changhong. Jsme teprve na začátku skutečné čínské expanze.

Čína si kupuje Západ

2005-07-07T15:45:00.000+02:00

Zachraňuje americký rozpočet a nezaměstnanost v Evropě

Čínské zboží zaplavuje od vstupu Číny do Světové obchodní organizace v roce 2001 svět a okrádá Evropu i Spojené státy o pracovní místa, zní stížnosti politiků a odborářů z obou stran Atlantiku. Je potřeba proti tomu zasáhnout. Skutečnost je ale trochu jiná: Dynamika čínských dovozů je v posledních letech vyšší než u vývozu, Čína začíná masivně investovat v zahraničí včetně Západu a významně přispívá k růstu světového hospodářství a omezení obchodu s Říší středu by se mohlo citelně dotknout i Evropy.

Politiky ve vyspělých zemích vyděsilo především zrušení cel na textil a oděvy na začátku letošního roku. Za první čtyři měsíce letošního roku díky tomu Čína zdvojnásobila svůj vývoz. V polovině května proto USA omezily dovoz textilu z Říše středu – čínské podniky mohou dovézt pouze o 7,5 % více zboží než v loňském roce. Pod tlakem Západu kapitulovaly v červnu dokonce i samotné čínské úřady a rozhodly, že se pokusí omezit vývoz a zavedly u téměř sta druhů zboží vysoká exportní cla. I přes to se situace neuklidnila a na obchodní frontě panuje nikoliv mír, ale ozbrojené příměří.

Američané vytýkají Číně, že získává „nespravedlivou“ výhodu tím, že uměle udržuje kurz svojí měny vůči dolaru na nízké úrovni. Její zboží je pak laciné a snadno se prodává ve Spojených státech. Špatně nastavený kurs údajně vysvětluje čtvrtinu deficitu vzájemné obchodní bilance. Jak ale politici ve Spojených státech k tomuto číslu dospěly je záhadou. I když je pravděpodobné, že v případě uvolnění kurzu čínského juanu by jeho hodnota vzrostla, nikdo nemůže určit přesně o kolik. Pokud by došlo k jeho posílení například o 20 procent, a tohle číslo je reálné, podle šéfa americké centrální banky Allana Greenspana by se ve vzájemném ochodu s Čínou v podstatě nic nezměnilo.

Evropané zase obviňují Čínu z toho, že její vývoz najednou příliš vylétl vzhůru a ničí tradiční průmysl na starém kontinentu. Firmy ale věděly několik let dopředu, že k uvolnění cel s Čínou dojde, a nejde tedy o žádný nečekaný zvrat. Část společností již předem přesunula výrobu do jiných levnějších zemí včetně Číny. Paradoxně tak nyní většinu čínských textilních vývozů do Evropy tvoří zboží vyrobené v Evropany vlastněných továrnách nebo alespoň s evropskou značkou.

Košile versus stroje

Přesun části výroby do Číny navíc není žádnou katastrofou a mezinárodní obchod nikoho nepoškozuje. Každá země má komparativní výhodu v určité výrobní oblasti. Vyspělejší země zákonitě vyrábějí kapitálově náročné produkty jako jsou stroje, zatímco rozvíjející se země s levnou pracovní, jako Čína, vyrábějí na vývoz hlavně méně komplikované výrobky včetně ponožek a košil. Tomu odpovídá i skladba Čínských dovozů. Kromě surovin pro rychle rostoucí ekonomiku jde především o polotovary a stroje, které dnes tvoří více než polovinu importu a jejich dovoz roste v poslední dekádě neuvěřitelným tempem 50 % ročně. Čína více dováží než vyváží především z asijských zemí jako je Hong Kong, Japonsko a Korea. Přebytek vývozu nad dovozy z vyspělých západních zemí si Čína kompenzuje nákupem cenných papírů a investicemi do místních podniků. Nejenže čínská centrální banka utratila stovky miliard dolarů za americké státní dluhopisy a tím de facto platí schodky amerického státního rozpočtu, ale Číňané jen minulý rok investovaly v zahraničí skoro čtyři miliardy dolarů a dávají tak práci tisícům občanů Západu. Lenovo Group koupila počítačovou divizi IBM, TCL se stala největším výrobcem televizorů na světě a její konkurent, Changhong, uvažuje o investici v České republice. Masivní omezení čínských dovozů by tak znamenalo nejen dražší košile, ale i konec těchto investic a tím i snížení počtu pracovních míst. Jde o dvě strany téže mince a vidět jen jednu z nich vede k chybnému uvažování.

Respekt 27/2005

Pomýlená ekonomická rétorika

2005-07-02T17:34:00.000+02:00

Odmítnutí euroústavy s sebou údajně nese i signál pro Evropskou centrální banku (ECB). Ta by prý měla více dělat pro hospodářský růst. Vyslovili se tak mj. prezident Eurochambers (sdružení evropských obchodních a průmyslových komor) Christoph Leitl, ale i OECD či neměcký ministr hospodářství Clement. Takové apely však z úst kritiků ECB slyšíme už poměrně dlouho. Opakují stále dokola zásadní ekonomický mýtus.

Do 70.let minulého století vládla v ekonomii tzv.keynesiánská škola. Její zásadní teorií byla Phillipsova křivka, podle které existuje substituovatelnost mezi nezaměstnaností a inflací. Čím nižší máme nezaměstnanost, tím vyšší musí být inflace. Přeneseně, čím vyšší růst, tím vyšší inflace. Toto dogma bylo vyvráceno nejen teoreticky, ale i empiricky právě v 70.letech, kdy Spojené státy trpěly stagflací, vysokou mírou inflace i nezaměstnanosti.

Ekonomická rétorika odpůrců ECB však stojí na tomto vyvráceném ekonomickém omylu. Je nám předkládáno, že ECB musí opustit svou slepou politiku sledování nízké inflace a snížit svou klíčovou úrokovou sazbu (ta je přitom extrémně nízká, 2 procenta). Tím by podnítila ekonomický růst. Ekonomický růst se měří pomocí hrubého domácího produktu (HDP). To je však veličina, která je přinejmenším problematická a spíše než hospodářský růst odráží zvýšení množství peněz v oběhu. Mezi ekonomickým růstem a mírou inflace není žádný příčinný či vzájemný vztah. Ekonomického růstu můžeme dosáhnout jen prohlubováním tvorby kapitálu, tedy investicemi. Inflace je čistě peněžní jev a jde zcela na vrub centrální banky. Tím, že centrální banka pustí do oběhu pomocí nižší úrokové míry více peněz nepřivodí ekonomický růst, ale hospodářský cyklus. V konečném důsledku inflaci a recesi. Skutečný hospodářský růst má, spíše než kvantitativní, povahu kvalitativní a plyne z nárůstu úspor, které jsou použitý na krytí vyšších investic. Navíc, kdyby nízké úrokové míry byly receptem na hospodářský růst, stačilo by, aby je centrální banka snížila na minimum a žili bychom všichni v blahobytu. Tak tomu není. Situace v EU připomíná 90.léta v Japonsku, kde vláda použila na obnovení hospodářského růstu klasické keynesiánské doktríny, expanzivní měnovou a fiskální (státní výdaje) politiku. Díky těmto politikám Japonsko dodnes ekonomicky stagnuje a není schopné rychlejšího ekonomického rozvoje.

Tato problematika také úzce souvisí s tím, co je úroková míra. Podle kritiků ECB je to něco s čím lze bez problémů manipulovat a dosáhnout tím zvolené hospodářské cíle, tedy ekonomický růst nebo míru inflace. Úroková míra je cena, která koordinuje trhy v čase. Na základě ní se vytváří taková výrobní struktura, která je žádaná ekonomickými subjekty. Manipulace úrokovou mírou vede ke stejně zhoubným ekonomickým důsledkům jako regulace jakýchkoli jiných cen.

Hospodářské problémy Evropské Unie musíme hledat jinde. Je to neustálý nárůst státních intervencí. Evropská Unie by se měla soustředit na odstranění nadměrných regulací, zejména na trhu práce. Jednotlivé státy EU, obzvláště Francie a Německo, musí reformovat své daňové a sociální systémy a výrazně snížit svůj vliv na ekonomiku. Léčba ekonomických neduhů pomocí neustálého nárůstu vládních aktivit je z pohledu ekonomické teorie pomýlená. Důsledky této léčby vidíme všichni.

Paroubkova fantasmagorie

2005-07-01T13:32:00.000+02:00

Profil politika byl, je a bude stejný. Slibovat všechno možné a pokud možno všem. Některé sliby a očekávání se však mění v čiré fantazírování a snění. Jeden takový pěkný sen ukázal i premiér Paroubek, jinak kvalitní ekonom kovaný politickou ideologií marxismu-leninismu. I tento ideový směr se v jeho myšlení projevuje.

Podle Paroubka by mohla česká ekonomika růst po roce 2007 tempem téměř 8 procent. Naskýtá se několik nejapných otázek. Proč by mělo vůbec někdy nastat nějaké stabilní tempo růstu? I rychle rostoucí ekonomiky dosahují v čase velmi rozdílných čísel. Tento odhad pramení z neschopnosti předvídat v číslech budoucí vývoj. Navíc jsou tyto číselné odhady bezúčelné. Ekonomika je o vzájemných směnných vztazích. Proč by ekonomické subjekty měly dopředu znát jaké bude tempo růstu jakéhosi HDP? Pro úspěšné podnikání je to irelevantní. Dále, proč právě osm procent? Jak řekl již Rothbard, každý má tolik růstu, kolik si zvolí. Budeme-li spořivý a tedy investičně aktivní, hospodářský růst se dostaví. A nepotřebujeme vědět o kolik procent. Už jen proto, že je to nekvanitifikovatelný údaj. Skutečný hospodářský růst se projevuje růstem životní úrovně a tak to každý pocítí. Oněch osm procent možná osvětluje jiný údaj. Takové tempo růstu HDP by znamenalo, že bychom dohnali průměr EU v roce 2013. Problém je v tom, že toto datum je tak nereálné, jak jen může být. Už se nepočítá jen se smýšleným růstem HDP České republiky, ale i s růstem HDP v celé EU. Taková čísla a letopočty můžeme slyšet možná od kartářky, ale skutečný ekonom je nikdy vyslovovat nebude. Jsou výsledkem jakéhosi Paroubkova snu či snad přání.

Co by k tak závratnému růstu mohlo přispět? Jak se můžeme poučit z reality jiných zemí, bylo to především liberální prostředí pro podnikání a s tím související investice. Premiér si přeje udržet systém zahraničních pobídek, aby se neustále lákaly zahraniční firmy. A ačkoli moderní politika bojuje s diskriminací kde je to jen možné, v oblasti investic diskriminaci přímo vytváří a ještě tvrdí, že je to dobře. Jistě, investice ze zahraničí jsou žádoucí. Stejně tak jako investice domácích firem. Umělé zvýhodňování zahraničních firem je na první pohled přínosné, v důsledku však znamená omezení konkurence a plýtvání zdroji. Podle Paroubka je pro růst také nutné udržet fiskální disciplínu (která jen tak mimochodem neexistuje). To je jistě žádoucí. Vyžaduje to ale reformy v oblasti důchodů, sociálního zabezpečení, zdravotnictví, školství. Avšak právě tyto reformy Paroubek odmítá. Takové reformy by podle něj snížily již tak nízké reálné příjmy. Na druhé straně se chlubí „šesti tučnými léty“, kdy vzrostly reálné mzdy o třetinu. Co si z toho jen odnést...? Závěry z premiérova žofínského fantazírování jsou jasné: růstu dosáhneme vyššími dotacemi, státními investicemi a nereformami veřejných financí.

Vše je v intencích dnes již proslulé věty, která padla v rozhovoru s Janem Krausem. V něm se pan premiér přiznal, že se domnívá, že své ženě nikdy nezahnul. Náš premiér se evidentně domnívá leccos, jen by to občas chtělo hlavu a patu. Domnívat se mnohdy nestačí. Přijde někdy pan premiér na to, proč ta česká ekonomika neroste rychleji?

Euro na vlnách rozbouřené Evropy

2005-06-07T14:34:00.000+02:00

V Bruselu panikaří a táhnou pod hladinu i projekt společné měny. Tu ale mohou ohrozit zcela jiné problémy.

Jasné francouzské a ještě jasnější holandské ne evropské ústavě způsobilo rychlý pokles evropské měny, která ve čtvrtek zaznamenala své osmiměsíční minimum 1,22 dolaru. Zvýšila se nejistota na finančních trzích, protože Evropská unie nemá náhradní plán, jak teď postupovat. Neví se, co bude dál. Nejde ale jen o důsledek samotného neschválení ústavy. Pokles do velké míry vyvolal i článek německého týdeníku Stern, podle něhož před dvěma týdny diskutovali německý ministr financí Hans Eichel a prezident německé centrální banky Axel Weber na téma rozpadu Evropské měnové unie (EMU). Oba tuto zprávu okamžitě popřeli a zánik EMU označil za nesmysl i guvernér Evropské centrální banky (ECB) Jean-Claude Trichet. A aby to bylo ještě o trochu složitější, obavy o osud jednotné měny naopak vyjádřil poradce předsedy Evropské komise, belgický ekonom Paul de Grauwe. Podle něj je euro dlouhodobě bez politické integrace neudržitelné. Euro se mezitím uklidnilo a stabilizovalo na úrovni 1,23 dolaru.

Pokles eura není náhodný a pravděpodobně bude pokračovat. Není způsoben pouhou nejistotou z neschválení ústavy. Proti euru mluví fundamentální údaje určující hodnotu měny. Kombinace nízkého hospodářského růstu (spolu s regulacemi podnikání) a poklesu úrokových sazeb (a tedy růstu peněz v oběhu) jsou nejhorší možnou konstelací. V USA dochází k opaku. Tamní centrální banka zvyšuje od poloviny minulého roku svou klíčovou sazbu. Nyní je na úrovni 3 procent a do srpna má vzrůst na 3,5 procenta (oproti nynějším 2 procentům v případě eura). Hospodářský růst v USA je oproti EU dvojnásobný. Euro by tedy začalo brzy klesat i v případě, kdyby euroústava byla přijata.

Rizikem jsou dluhy

Pokud jde o obavu Paula de Grauwe, liberální ekonomové jeho obavy nesdílí. Euro může existovat i v případě, že nedojde k úplné politické integraci, tedy k vytvoření federálního státu. Částečně sice vzniklo z politických důvodů, ale nejen to. Zásadní výhodou společné měny jsou také nulové transakční náklady. Euro tedy drží nad vodou právě tržní důvodu jeho vzniku, spíše než politické.

Neschválení ústavy dává naopak ekonomům naději, že jednotlivé státy nebudou muset čekat na zbytek Unie a pokusí se o reformy, které by byly na celoevropské úrovni těžko průchodné. Například reformy pracovního trhu, snížení daní a sociálních odvodů, což dnes nejvíce komplikuje hospodářský růst. Slibný je příklad Slovenska, které k nelibosti Německa či Francii zavádí nízké daně a zlepšuje tím podmínky pro podnikání. A právě v téhle soutěži vidí řada ekonomů největší naději pro euro a celou Evropskou měnovou unii.

Hlavní riziko pro euro zůstává a to bez ohledu na hlasování o ústavě. Jde o nezodpovědnost národních vlád, které vytvářejí rozpočtové schodky. Se železnou pravidelností tak činí devatenáct států z celé Unie (výjimkou je třeba Dánsko). Z dvanácti států měnové unie vytváří rozpočtové schodky 9 států. Trend přitom směřuje k většímu zadlužení a uvolnění maastrichtských kritérií tomu ještě více nahrává. Stále vyšší schodky jsou mj. v Německu, Francii a Itálii.

Pokud se tohle nezmění, nemá euro v dlouhodobém horizontu skutečně šanci přežít.

Respekt 23/2005 (6.6.2005)

Microsoft je trestán za úspěch

2005-05-30T18:32:00.000+02:00

Příběh Billa Gatese je ukázkovým příkladem toho jak chudý student za pár let neuvěřitelně zbohatl. Tuto svou pozici si získal inovativním objevem a jeho rozvíjením. Gatesova společnost Microsoft je dnes největším výrobce počítačových operačních systémů s dominantním postavením na trhu desktopových počítačů a s klesajícím podílem na trhu serverových stanic. Firma je tak úspěšná, ale nikoli všemocná, jak se nám snaží nalhat evropské úřady a konkurence.

Poslední léta však proti Microsoftu brojí jak vlády, tak neschopná konkurence. Vláda svým patentovým zákonodárstvím umožňuje vznik produktů, které nemohou být libovolně kopírovány. Vytváří tím umělé bariéry vstupu do odvětví. Jde přece o jedinečný výplod mysli a tak je nutné jej chránit. Ale co třeba design aut? Cožpak ten se nekopíruje? Přesto je zcela evidentně jedinečný. A co nejrůznější technologie? Metody výroby? Bez jejich okopírování by lidstvo ustalo v rozvoji. Vlastník myšlenky či objevu má samozřejmě právo si je chránit, ale nesmí tím omezovat svobodu jiných lidí. Microsoft má plné právo chránit si své zdrojové kódy. Patenty však umožňují, aby nebyla podobná myšlenka nikým jiným využita k podnikání. Sám stát upevnil postavení Microsoftu v oboru, tak jak tomu i ve všech dalších oblastech, kde jsou patenty klíčové pro podnikání, např.farmacie. A nyní stát Microsoft trestá za to, že v souladu s tímto nařízením podniká. Zvláštní. Stát je tu také od toho, aby pomáhal konkurenci v boji proti nežádoucí konkurenci. A to teď právě činí. Obviňování Microsoftu z monopolních praktik je směšné. Každý má možnost vyrobit alternativní operační systém a prodávat ho. A tak místo toho, aby se výrobci konkurenčních systémů UNIX či Linux snažili marketingově proniknout na trh a vlastními silami dosáhli většího podílu na trhu, činí tak způsobem, který je nejen zákeřný, ale také silně nemorální. Mocenskou instituci využívají tak, aby jednala v jejich prospěch na úkor někoho jiného. Čím se vlastně Microsoft provinil? Nejprve nabízel s operačním systémem internetový prohlížeč Explorer a tím údajně porušil konkurenci, zneužil svého postavení. Čili převedeno jinam. Výrobce ledničky s ní začne prodávat i malý mrazák a to, považte, za stejnou cenu. Tím přece také porušuje pravidla konkurence. Porušuje práva výrobců mrazáků! Nebo když například německá automobilka namontuje do základní výbavy satelitní navigaci a ponechá cenu stejnou. Cožpak to také není porušování konkurence? Co na tom, že spotřebitel dostává za méně peněz lepší produkt. Podle takové argumentace by bylo porušením konkurence jakékoli zvýšení kvality produktu, které by se neodrazilo ve vyšší ceně. Znamená to, že vlády a konkurence bojují proti růstu blahobytu. Nechť to ale řeknou otevřeně a neskrývají se za boj proti monopolním praktikám.

Microsoft se tak obecně proviňuje údajným zneužíváním monopolního postavení. Monopol však může vzniknout jen na základě vládní regulace, kdy stát privileguje jednoho výrobce a ostatním znemožní konkurenci. Nic takového se neděje. Microsoft se do své pozice dostal sám, protože konkurence zaspala. A tak je teď mnohem obtížnější se prosadit, když si Microsoft našel cestu do více jak 90% desktopových počítačů. Podstatný není monopol sám o sobě, ale monopolní chování. A toho se Microsoft dopustit nemůže, a to právě proto, že je tu konkurence. Jakmile by začal neúměrně zvyšovat ceny a snižovat kvalitu, lidé by nutně přešli ke konkurenci. Takových příběhů tu ale máme z historie více. Monopolní chování „delegovaných“ monopolistů končí v okamžiku, kdy je na trh vpuštěna konkurence a monopolní chování „přirozeného“ monopolisty končí okamžitě jak začne (pokud nedostane oporu v zákoně a nedojde k vytvoření státem delegovaného monopolu). Co třeba někdejší telekomunikační monopolisté? Ti přišli o svou pozici kvůli konkurenci v podobě nové technologie mobilních telefonů. Co dominantní automobilka Ford? Nebo internetová firma Yahoo!? Existence konkurence zamezuje tomu, aby aktuální lídr usnul na vavřínech. A pokud tak přesto učiní, bude nahrazen někým jiným.

Vraťmě se však k Microsoftu. Kdyby chtěl být stát důsledný, pak by politici a byrokraté v celé EU smazali ze svých počítačů veškeré produkty Microsoftu a dále nepodporovali toto zlo. Jak jednoduché, vždyť konkurence přece nabízí lepší produkt. Nabízí se otázka, proč to už dávno neudělali.

Nechceme zde hájit zájmy Microsoftu. Vývoj v oblasti serverových operačních systémů naznačuje, že operační systém Windows asi není tak kvalitní. Jeho podíl na trhu v tomto segmentu rok od roku klesá. A to je přece cesta, jak dosáhnout změny a pokroku. Ať se konkurence soustředí na výrobu softwaru tak kvalitního, že mu prostě spotřebitel neodolá a začne si ho kupovat. Navíc konkurence nabízí desktopové operační systémy dokonce zadarmo. A přesto se nerozšiřují. Nestačí totiž jen vyrobit, ale také umět prodat. Ze situace na trhu je evidentní, že přínosy produktů Microsoftu výrazně převyšují jeho nevýhody. A proto má na trhu takové postavení.

Tento příklad jen ukazuje, jak zhoubná je moc dnešních demokratických států. Politici si dělají doslova co chtějí, prodávají se různým lobbystickým skupinám a bojují proti úspěšným, protože jsou sami neúspěšní. Abychom byli přesní, jsou úspěšní ve zneužívání své moci.

Laissez-Faire (květen 2005)

Zvolme si svého zloděje

2005-05-29T22:10:00.000+02:00

Co je podstatou (parlamentní) demokracie víme. Svobodně si volíme ty lidi, kteří za nás budou řešit problémy, které bychom si sami nevyřešili. Jde o nejednotný soubor statků a služeb. Stát se má především starat o naši bezpečnost, soudit a vydávat zákony, které umožní mírové soužití lidí. Dnes poskytuje i množství jiných služeb, stará se naše zdraví, o nezaměstnané, o postižené, zabezpečuje sociální spravedlnost, dbá o zabezpečení elektrické energie, stará se o životní prostředí, staví silnice, zastupuje domácí podnikatele v zahraničí ..., seznam by to byl dlouhý. Bez státu by zkrátka moderní společnost nemohla fungovat. Takové je uvažování, troufám si říci, drtivé většiny lidí. Pravá podstata fungování státu zůstává mnohým utajena. Přitom je potřeba jen poměrně rychlá logická úvaha a vyvarování se eufemismů.

Stát funguje na principu vyvlastňování majetku podrobených lidí. Stát ani jiné příjmy nemá. Je nutné do nich zapojit i tzv.státní podnikání, jehož podstata je umožněna tím, že lidem odejmuli část prostředků. Drtivá část příjmů státu pochází z daní, což jsou vynucené platby. Lidé si tak údajně platí za služby, které jim stát poskytuje. Zde vzniká zásadní pokřivená analogie s trhem. Lidé si totiž za nic neplatí. Platba daní je způsob, jakým stát okrádá „běžné“ občany o část jejich majetku. Obživa běžných lidí a růst jejich životní úrovně je podmíněna tím, že je někdo jiný ochoten nakoupit statky či služby, které lidé poskytují. Stát na této bázi nefunguje. Obživa a růst životní úrovně politiků a byrokrátů je přímo úměrná schopnosti efektivně okrást jiné lidi. Lidé totiž za služby, které stát poskytuje neplatí dobrovolně. Nelze to demonstrovat. Lidé nejsou postaveni před volbu daně platit nebo ne, platit je musí. Jinak budou potrestání – vězením či ještě větším zdaněním. Stát není nic jiného než prachobyčejný zloděj. Je to ale ještě mnohem horší, přímo tragikomické. Proti „běžnému“ zloději se můžete bránit, můžete svůj majetek chránit, proti státnímu zloději nikoli. Jde tedy o to, že stát měsíc co měsíc klepe na dveře a žádá si svůj lup, bezostyšně a bezelstně a pokud ho nedostane, tak si ho sám vezme a je tzv.v právu. Tragikomické je na tom to, že si sami v parlamentních volbách volíme kdo nás bude okrádat. Bude to Jirka nebo Vlasta? Není to jedno? Ano. Další paradox přichází ve chvíli, kdy si uvědomíme co by bylo v této logice na první pohled racionální. Volit ty, kteří slibují co nejmenší míru okrádání, popř.ty, kteří slíbí, že institut soustavného okrádání skončí. Jenže je to jinak. Úspěch slaví ten, kdo naslibuje všechno všem a který co nejlépe zatají, že to tak nikdy nemůže být. A tak je pro stát charakteristické, že jeho úloha ve společnosti neustále roste. To koneckonců dostatečně odhaluje historie. Demokratické státy jeden po druhém zvyšují zdanění s kterým klesá efektivita hospodářství a také kvalita poskytovaných státních služeb. Směřují ke svému cíli, k socialismu. Směřují k totální chudobě a rozvratu společnosti. Ideál, který se podařilo naplnit např.v Severní Koreji. Politik bude vždy jen zlodějem. Nic víc od něho nečekejme a radostně si zvolme svého zloděje.

Nebojme se uvolnění čínského juanu

2005-05-28T13:11:00.000+02:00

Už nejen obchodníci s měnami v posledních dnech sledují možné uvolnění pevného kursu čínského juanu. Pekingská vláda ustupuje světovému tlaku, avšak tají, kdy k uvolnění přistoupí. Jaké bude mít tento krok důsledky?
Fixní kurs byl nastaven v roce 1994 (podle tehdejší tržní úrovně) na 8,28 juanu za americký dolar s možným vychýlením 0,3 procenta. Dnes je kurs považován za podhodnocený - ještě více zlevňuje čínský vývoz.
Obecně panuje názor, že juan po uvolnění posílí. Podle americké banky Goldman Sachs o 5 - 6 procent s mírným nárůstem během roku (k témuž se přiklánějí i termínové kontrakty na hongkongské burze). Po uvolnění tedy můžeme čekat maximálně desetiprocentní posílení kursu.
Zhodnocení juanu by vedlo ke zdražení čínského zboží v zahraničí včetně tolik diskutovaného textilu. Druhou stranou mince je ale zlevnění čínských dovozů. Protože jsou ze 70 procent tvořeny strojním vybavením a surovinami, včetně vlny, bavlny nebo umělého hedvábí, do ceny čínského zboží se to promítne pozitivně. USA ani EU tím zdražení čínského textilu nedocílí.
Dále: v Číně zlevní spotřební zboží z dovozu. Ovšem tamní vláda oznámila již před rokem snahu o zpomalení ekonomického růstu. Je tak otázkou, zda bude v Číně po levnějším spotřebním zboží vůbec poptávka.
Pak je tu dopad na Spojené státy. Z přebytků vývozu čínská centrální banka dosud nakupovala americké vládní dluhopisy, a stala se tak zdrojem levných půjček pro vládu George Bushe. Nyní banka oznámila, že se bude chtít dluhopisů zbavovat (po posílení juanu ztratí na hodnotě) a výnos použít na reformu finančního sektoru. Americká vláda tak bude muset buď šetřit, nebo své rozpočtové deficity financovat na úkor soukromých investic. Dalším negativem pro USA bude nárůst cen dováženého zboží. Americká ekonomika začíná čelit inflačním tlakům, což by centrální banku (Fed) patrně přimělo zrychlit tempo zvyšování úrokových sazeb. Uspíšil by se tím příchod recese v USA.
Pro evropské země včetně České republiky nelze očekávat žádné dramatické změny. Růstu cen čínského zboží se není třeba obávat. Zhodnocení juanu neohrozí ani snahu českých textilek, které přesouvají svou výrobu do Číny.

Hospodářské noviny (26.5.2005)

ČNB je stále v zajetí dogmat

2005-05-23T11:25:00.000+02:00

Článek pana Hladíka "ČNB opouští dogmata" oslavuje naši centrální banku jako instituci, která se konečně oprostila od ekonomických dogmat a stala se tím pravým kormidelníkem české měny. Obávám se, že tomu tak není a poslední rozhodnutí ČNB o snížení úrokových sazeb na historicky nejnižší úroveň je plně konzistentní s její dlouhodobou politikou.

Základním rysem centrálního bankovnictví je jeho inherentní pohybení. ČNB se principielně od jiných centrálních bank neliší. Moderním cílem centrálních bank je tzv.cílování inflace, tedy snaha dosáhnout pomocí měnových nástrojů určitého cenového nárůstu indexu CPI. Pomineme-li (ne)smysluplnost cenových indexů, je tato snaha stále jen bojem s větrnými mlýny. Trvalý nárůst cen, inflace, je způsoben výhradně centrální bankou. Pro rozvíjející se hospodářství je totiž typický pokles cen. Kdyby centrální banka každý rok nezvyšovala množství peněz v oběhu, ceny by v prosperující ekonomice klesaly.

Když se centrální banka rozhodne snížit úrokové sazby, tak to za jinak stejných podmínek znamená další nárůst zásoby peněz. To ale není všechno. Peníze se do ekonomiky nedostávají najednou, ale postupně. Někdo si "nových" peněz užije dříve než někdo jiný. Tato nerovnoměrnost způsobuje pokřivení relativních cen v ekonomice a změnu struktury výroby. Stačí si uvědomit, že úroková míra je cenou jako jakákoli jiná cena. A pokud s ní centrální banka manipuluje, nejde o nic jiného než o regulaci této ceny. Pokud připustíme, že cenové regulace jsou škodlivé a vytvářejí takové neblahé jevy jako nedostatky nebo sníženou kvalitu, musíme odmítnout i manipulaci úrokovou sazbou.

Chování centrální banky v důsledku přináší jeden obzvláště zhoubný jev, hospodářský cyklus. Snižování úrokových sazeb vede k zahajování investic, které na základě reálných výrobních faktorů nemohou být realizovatelné. Změna relativních cen vede ke změně struktury výroby směrem ke kapitálovým statkům. Při nízkých úrokových sazbách však dochází k nárůstu spotřeby a poklesu úspor. Společnost v každém okamžiku disponuje určitými zdroji. Mávnutím kouzelného úrokového proutku tento fakt nezměníme. Vytvoříme pouze dichotomii mezi relativní strukturou produkce a poptávky. Pouze pokles úrokových měr jako následek odložené spotřeby může vést ke skutečné hospodářské konjunktuře. Úrokové manipulace vytvářejí pouze nejrůznější druhy investičních bublin. Patrné je to zejména v USA, v 90.letech 20.století technologická bublina a nyní bublina na trhu nemovitostí. Tyto bubliny končí velkými ztrátami a nutnou realoakcí výrobních faktorů. Nejsou prosperitou, ale plýtváním.

Oslabení měny v důsledku nižších úrokových sazeb nezvyšuje konkurenceschopnost. Uměle zvýhodňuje domácí producenty na úkor zahraničních. Toto zvýhodnění ale není fundamentálního charakteru, kdy by domácí výrobci uměli vyrábět produktivněji. Časem tato výhoda pomine a v důsledku měnících se relativních cen nakonec způsobí snížení komparativních výhod a tedy nižší konkurenceschopnost. V důsledku tak expanzivnější měnová politika znamená zpomalení ekonomického růstu.

Na snižování úrokových sazeb centrální bankou není nic pozitivního. Nejsou lékem na hospodářský růst. Ten se navíc neměří žádnými ukazately typu HDP či podobnými nesmyslnými indikátory. Ekonomický růst má kvalitativní povahu a je nezměřitelný. Kdyby nízké úrokové sazby byly skutečně receptem na ekonomickou prosperitu, pak by dnes EU, včetně České republiky, a USA zaznamenávaly výrazný růst blahobytu. Jediným možným způsobem jak ekonomika může „růst“ je prohlubování tvorby kapitálu na základě růstu úspor. Rostoucí spotřeba a nerentabilní investice ještě blahobyt nikde nepřinesly a nikdy nepřinesou. ČNB nijak z chování jiných bank nevybočuje a sleduje stále stejná dogmata. Nic se nezměnilo. Bohužel!

Daně kam se podíváš

2005-05-17T12:49:00.000+02:00

Kam spěje dánský stát sociálního blahobytu?

Když se řekne Dánsko, vybavíme si patrně Adersenovy pohádky nebo tragédii o kralevici Hamletovi. Dánsko je originální i dnes. Je nejdále v závádění státu sociálního blahobytu. Podle ukazatele HDP patří Dánové mezi nejbohatší národy na světě. Ekonomcký růst sice není nejvyšší, ale překonává mnohé země EU. Ceny se daří držet na uzdě. Stát je příkladem hospodáře, každoročně vytváří rozpočtové přebytky a odpovědně splácí dluhy. Takový je obrázek dnešního Dánska. Nebo ne?

V Dánsku se stá chopil otěží ekonomiky a snaží se řídit co jen jde. Příliš se neptá, co lidé chtějí, rovnou koná. Je otázka, zda to není ke škodě země. Jak se daří naplňovat ideály sociálního státu blahobytu a jaké jsou jeho důsledky? Země má zřejmě nejvyšší daňové zatížení na světě. Dánové jsou mistři vysokých daní z příjmů. Minimální daň dosahuje 43%, nejvyšší příjmová skupina pak odvádí o dvacet procent více. Z platu se ihned strhává rovněž osmiprocentní příspěvek na nezaměstnanost a jedno procento na sociální pojištění. Podle oblasti se pak platí další daně. Průměrný Dán při výplatě dostane 45% svého příjmu. Protože jsou tyto daně strženy zaměstnavatelem, lidé nevědí, kolik ve skutečnosti odvádějí.

Bylo by logické, že při tak vysokých daních z příjmů budou ostatní nízké. Nejsou. Daň z přidané hodnoty činí 25%, včetně potravin. Dánskou zvláštností jsou speciální spotřební daně, jejichž výši zná pouze výrobce a stát. Jsou uvaleny na motorová vozidla, energii, alkohol a tabákové výrobky. Třeba daň na motorová vozidla se pohybuje v rozmezí 105%-180%. K té se dále připočítává DPH. Nákup vozu se tak může prodražit o více než 200 procent. Celková daňová zátěž byla odhadnuta na 75% a je vyšší než v dalším státě blahobytu, ve Švédsku. Ve srovnání s těmito zeměmi ČR daňový ráj. Jak se při takové zátěži lidem v Dánsku asi žije?

Nevídaná kriminalita

Stát selhává ve všech důležitých oblastech. Rozpad rodin pokračuje, vzdělání a zdravotnictví jsou pochybné a vývoj kriminality je alarmující. Do roku 1960 byl počet spácháných trestných činů stabilní. V té době začalo budování státu blahobytu. Dodnes vzrostla kriminalita o čtyři sta procent, na půl milionu trestných činů (obyvatel je 5,3 milionu). Násilné trestné činy poskočily dokonce o 650procent. Minimální nárůst populace ani početná skupina imigrantů tento nárůst nevysvětlí. Zásadní příčinou se zdá být rostoucí nerespektování vlastnických práv v důsledku státního přerozdělování. Rozpad rodiny je evidentní. Za posledních dvacet pět let došlo ke zdvojnásobení rozvodovosti, třetina Dánů žije sama, zvýšil se věk vstupu do manželství. Důsledky státu blahobytu jsou evidentní: vysoké zdanění brání pořizovat si dům či auta a sociální dávky umožňují žít každému samostatně, bez nutnosti spoléhat se na partnera či rodinu.

Státní vzdělávací systém má poskytnou vzdělání každému. Ve srovnání s USA, kde je univerzitní systém do velké míry soukromý, však prohrává. V USA je oproti Dánsku téměř dvojnásobek vysokoškoláků. Třetina Dánů končí se vzděláním po základní škole. Státní systém neumožňuje zvolit si vzdělání podle zájmu a o kvalitě se dá diskutovat. Se zdravotnictvím to není nejveselejší. Běžné jsou dlouhé čekací lhůty na operace. Často končí úmrtním pacientů, protože se na ně prostě už nedostane (zejména v případě rakoviny). Potíže jsou u péče o staré lidi a děti. Zatímco jiné vyspělé země zaznamenávají prodlužování délky života, v Dánsku je střední délka života posledních třicet let prakticky stejná. Ve srovnání s ostatními zeměmi OECD je Dánsko v dolní polovině seznamu, zatímco před třiceti lety statistiky vedlo. Je tedy patrné, že se země potýká s velkými problémy. Fakticky nezaměstnaných lidí je 26 procent. Přitom třetina zaměstnaných pracuje pro stát, takže z daní žije téměř polovina populace (nepočítaje děti). Nákladný systém financuje 32 procent Dánů pracujících v soukromém sektoru. Pro zemi je typické, že stále více lidí žije z peněz jiných. Takový trend je ekonomicky neúnosný. Dánské firmy přesunuly těžiště výroby do zahraničí. Vytvořil se systém hodlingových společností, které v Dánsku realizují zahraniční zisky.

Chudší příbuzný

V úvodu je uvedeno celosvětové srovnání zemí podle HDP, což je však do velké míry zavádějící. Podstatný je totiž příjem, který člověk skutečně dostane a může utratit. Na základě tohoto přepočtu se Dánsko dostává mezi chudší příbuzné. Ze společnosti mizí podněty pro její rozvoj, zejména motivace k práci, ke spoření. Je otázka času, kdy v důsledku státního břemene začne dánská ekonomika kolabovat.

(Týden 20/2005, 16.5.2005)

Floating yuan, what it will bring about?

2005-05-15T00:31:00.000+02:00

Not only currency traders follow the develoment of possible change in yuan currency regime. Chinese government succumbed to international pressure, especially from United States and Japan, and intends to proceed to flexible exchange rate. The government conceals when it will happen. Fixed exchange rate of chinese currency was set 11 years ago, in 1994, based on then actual market rate 8,28 chinese yuan for 1 US dollar. The maximum deviation was set to 0,3%. Foregin countries consider such exchange rate as undervalued what makes the chinese goods even cheaper. There is a general opinion, that yuan appreciates after the change of currency regime. We can speculate how much it will be. Goldman Sachs, an american investment bank, believes we can await five to six percent increase in yuan value with moderate increase within next months. By China's finance minister, Jin Renqing, there is too much speculation which makes it difficult to implement reform of exchange rate regime. Some money scalpers bet on forty percent yuan revaluation. According to trading of non-deliverable forward contracts, the yuan would gain to 7.799 versus the dollar in a year if freely traded, the contracts showed at 5 p.m. in Hong Kong on May 6, implying an appreciation of 5.76 percent. Thus, after the change of exchange rate regime we can expect at most 10 percent yuan revaluation. What are the consequences?

Who will be beaten?

Yuan appreciation would make chinese goods more expensive in foreign markets, including so much discussed textile. On the other hand, chinese imports will be cheaper. Chinese imports are composed of raw materials and machines from 70 percent, including textiles like wool, yarn or rayon. Thus, chinese enterprises can seemly cheapen their products. Neither United States nor European Union cannot expect chinese textile goods will be more expensive. And because majority of goods are produced with the help of imported raw materials and equipment, the price impact of yuan revaluation will be partial only. Importers of consumer goods can be successfull because their products will be relatively cheaper. But their success depends on the extent of yuan appreciation. The more it will be, the more successfull the importers can be. But more than one year ago, China announced it intended to reduce its economic growth. It is therefore reasonable to ask whether there will be demand for more consumer goods - there would have to be at least 20 percet reduction in price of imported consumer goods. But who really cannot be happy are United States, at least from two reasons. First, from the current account surplus the People´s Bank of China (PBC) has bought US federal bonds. This was clearly great source of cheap borrowing for US government. But PBC will wish to sell US government bonds, because they will lose part of their value in case of yuan revaluation. Chinese government already announced it would use such money to finance the reform of its financial sector. Thus, US government will have to either save or the budget deficits will be financed at the expense of private investments. Secondly, any price increase of imported goods will be extremely negative for the country. US economy has to face inflation pressures now, thus even small price increase of imported goods can force the Fed to speed up its pace of interest rates increase. Such steps would quicken the coming of economic recession. For european countries, incl. Czech republic, holds primarily international trade consequences of yuan appreciation. But do not expect some dramatic changes, neither for producers nor for consumers. There is no need to affraid of increase in price of chinese goods. Possible price increase does not exceed a few percent. Yuan revaluation does not even threaten czech textile producers who have moved their production to China, just because of low costs.

Risks of next development

Flexible yuan exchange rate should not threaten the world economy in a longer time horizon. Chinese central bank, PBC, as well as its US counterpart, Fed, have already come up to restrictive monetary policy what should make the currency rate of yuan against US dollar relatively stable. The question remains, what will be the reaction of European central bank (ECB) which haven´t changed its expansive monetary policy. If there won´t be some kind of monetary restriction by ECB, we can experience steady apprection of dollar and yuan against euro with all of its consequences. In this regard, the possibility of rise in price of chinese goods on european markets is real and probable. Consumers pay more for the goods, but european producers will be more competitive. So, if European Union does not impose new import duties on chinese goods, the goods will be more expensive because of yuan revaluation. But do not expect radical price fluctuations. The impact of yuan reform will be moderate and steady.

Čínský jüan na rozcestí

2005-05-09T18:35:00.000+02:00

Čínská měnová jednotka juan budí v posledních týdnech velkou pozornost. Na přetřes se dostává myšlenka, že čínská centrální banka uvolní fixní kurz juanu. Ten je od roku 1995 “zavěšen” na americký dolar v hodnotě 8,28 juanu za 1 dolar. Už při jeho zavedení zaznívaly hlasy, že je kurz uměle podhodnocen, čímž zvýhodňuje čínské exportéry a poškozuje americké dovozce. Právě nyní vrcholí tlak, zejména z USA a Japonska, na uvolnění fixního kurzu a zavedení pružného režimu, kdy se kurz vyvíjí na základě tržních mechanismů. USA si od toho slibuje snížení svého schodku běžného účtu.

Čínský ministr financí Jin Renquing již připustil, že Čína měnový kurz juanu uvolní. Ve vzduchu tak není otázka zda Čína změní kurzový režim, ale kdy k tomu dojde. Nejzazší termín odhadují finanční analytici na počátek příštího roku. Nabízí se otázka, co se po uvolnění měnového kurzu stane a jaké to bude mít širší ekonomické důsledky.

Čína drží fixní kurz již deset let na úrovni 8,28 juanu za 1 americký dolar s možností 0,3 procentního vychýlení. Kurz se tak může dostat až na úroveň 8,2770. Na konci dubna však kurz tuto hranici překonal a posílil až na 8,27. Právě tento pohyb vyvolal spekulace o tom, že uvolnění kurzu se blíží. Současně naznačuje, kam se nově flexibilní čínský juan posune. V Hong Kongu se obchoduje s kontrakty na čínský juan. Toto obchodování ukazuje, že investoři „sází“ na zhruba pěti až šesti procentní posílení juanu po jeho uvolnění, což odpovídá kurzu 7,799 z 6.května (kontrakt na čínský juan se splatností v květnu 2006). Podle náměstka ministra financí Li Yonga sází někteří spekulanti až na čtyřiceti procentní posílení juanu. Co je reálné?

„Sázka“ na nárůst hodnoty juanu vychází z představy, že čínský přebytek na běžném účtu platební bilance vytváří tlaky na zhodnocení juanu. Jenže hodnota měnových kurzů se řídí podle relativní kupní síly jednotlivých měn. Obchodní bilance ve světě nekrytých peněz odráží spíše rozsah měnového zneužívání, není příčinou pohybů měnových kurzů.

Apreciace nebo depreciace?

Pro rychle rostoucí ekonomiky je typické, že mají deficity běžných účtů (Estonsko, USA), přebytky mají naopak pomalu rostoucí ekonomiky (Německo). Jak je možné, že rychle rostoucí Čína má přebytky jak běžného tak finančního účtu? Deficity běžných účtů rychle rostoucích ekonomik se dají vysvětlit především měnovou expanzí. Ta snižuje úrokové sazby a také úspory a narůstající spotřeba je financována dovozy. Jenže nejen pro Čínu, ale i pro jiné asijské země je typické, že mají vysoké míry úspor. A měnová expanze nebyla doprovázena poklesem míry úspor a vysokým utrácením. „Přebytečná“ spotřeba tak nemusela být financována ze zahraničí. A protože je v Číně dost nevyužitých kapacit a vysoké investice, ekonomika rychle roste. To způsobuje vysokou exportní výkonnost a přebytek obchodního účtu. Ten bývá většinou „vyrovnán“ deficitem kapitálového účtu. Nebýt přímých zahraničních investic, bylo by tomu tak. Jenže právě vysoký hospodářský růst investice přitahuje a pevný kurz zajistil ochranu před znehodnocením juanu. Přebytek obchodního účtu do velké míry financuje americký státní dluh, který se soustřeďuje do rukou čínské centrální banky, která za směněné dolary nakupuje americké vládní obligace.

Odhad skutečného měnového kurzu juanu k dolaru musí vycházet z kupních sil jednotlivých měn. V roce 1994 byl kurz 8,28 juanu za dolar ustaven na základě tehdejšího tržního kurzu. Podle vývoje relativních kupních sil od té doby by však měl kurz juanu vůči dolaru oproti všem předpokladům oslabit. Zhodnocování měnového kurzu si uživá ta ekonomika, která provádí obezřetnou měnovou politiku. A tu Čína rozhodně v posledních deseti letech neprováděla. Tak mluví reálná fakta. Krátkodobě to však vypadá, že investoři nedůvěřují dolaru a čínská měna je dobrou příležitostí jak výhodně investovat prostředky. V horizontu jednoho roku tak juan pravděpodobně mírně zhodnotí. Ať tak či onak, jaké by měly tyto scénáře dopady na světové hospodářství?

Roční přírůstky M2

v %	1995	1996	1997	1998	1999	2000	2001	2002	2003	2004
USA	4,14	4,72	5,63	8,73	6,11	6,2	10,46	6,32	4,63	5,53
Čína	29,47	25,26	19,58	14,84	14,74	12,27	17,6	16,87	18,5	15,5

Scénář 1: Apreciace

Zhodnocení čínského juanu o 5-10% by v podstatě nic neřešilo. Výraznější nárůst hodnotu juanu, tak o 30%, už ano. Došlo by k poklesu přebytku na obchodním účtu. Zhodnocení by znamenalo relativní zdražení čínských exportů a zlevnění zahraničních importů. Vezmeme-li v úvahu, že Čína dováží velké množství surovin, zlevnily by se tím její vstupy a do jisté míry smazalo cenové znevýhodnění jejích vývozů. Depreciace dolaru vůči juanu by znamenala především vyšší cenové tlaky na americkou ekonomiku (vzhledem k obrovskému schodku obchodní bilance) a další nárůst tamních úrokových sazeb. Došlo by k urychlení nástupu recese. Čína by naopak zhodnocením juanu mohla lépe bojovat se “svými“ cenovými tlaky. Čína také naznačila, že by v případě zhodnocení juanu logicky prodala část měnových dolarových rezerv. To by mělo důsledek na další apreciaci juanu, protože by se do oběhu dostalo více dolarů. Přiškrcení expanzivní měnové politiky v USA by tak muselo být ještě razantnější. USA přitom čekají, že uvolnění juanu jim pomůže zlepšit hospodářskou výkonnost. Nepomůže. Navíc zhodnocení o více jak 30% je silně nepravděpodobné. Popírá to jak reálná fakta o vývoji kupních sil juanu a dolaru, ale i předpovědi renomovaných investičních bank (např.Goldman Sachs), které mluví o zhodnocení juanu o pět procent s možností dalšího mírného nárůstu.

Scénář 2: Depreciace

Oslabení juanu by vedlo v první řadě ke zdražení dovážených produktů. A protože suroviny a stroje (výrobní vstupy) tvoří 70% dovozů, odrazilo by se to v konkurenceschopnosti čínské ekonomiky. Výrazné oslabení by naopak vedlo k možnosti zlevnit vývoz. K zamezení důsledků předchozí měnové expanze by musela čínská centrální banka sáhnout k restrikci. Důvodem je fakt, že by se nyní měnová expanze plně projevila do nárůstu dovážených statků a vytvořilo prostor pro soustavný nárůst cen. USA již k měnové restrikci přistoupily a tak by pokračující expanze vedla k dalšímu oslabování juanu. Měnová restrikce by se skládala z nárůstu klíčových úrokových sazeb a snížení dolarových devizových rezerv. Následný pokles množství peněz v oběhu by plně odkryl kritický stav čínského bankovnictví, které se potýká s obrovským množstvím špatných úvěrů. Depreciace juanu by tak nakonec vedla k čínské recesi.

Nebojme se uvolnění juanu

Oba scénáře mají v podstatě stejný důsledek: celosvětovou recesi. Je tedy „skoro jedno“ co se s čínským kurzem stane. Musíme také říci, že Čína nemá v tuto chvíli žádný důvod svůj pevný kurz měnit. Hospodářsky ji zatím nijak neohrožuje. Ať dojde k uvolnění juanu kdykoli, nebude pro světové hospodářství znamenat žádné převratné změny. Recesí si tak nebo tak musí projít Čína i USA, kde je nutné napravit neudržitelnou výrobní strukturu. Evropská Unie se zase musí vypořádat se svými vnitřním rigidním trhem, přeregulovanou ekonomikou a neschopností provést nutné tržní reformy.

Je libo čínské tenisky?

2005-04-27T21:38:00.000+02:00

Čína posledních let je vnímána vyspělými evropskými státy a USA jako hrozba. Zaplavuje západní trhy levným zbožím a ničí tak tamní výrobce. Za tímto účelem je nutné jejich nekalou konkurenci zarazit a zavést ochranná opatření. Zachraňme domácí výrobce! Nedopusťme, aby Čína ovládla světový trh. Takový je obraz prezentovaný státními představiteli a „postiženými“ výrobci.

EU je do jisté míry v zavádění ochrany trhů konzistentní. Ani novým členům EU nebyl umožněn vstup na evropské trhy „jen tak“. Existují omezení hlavně v oblasti pracovního trhu. A levná síla ze zahraničí je přece pro domácí produkci nebezpečná. A tedy: svobodný trh ano, ale jenom pro někoho. To není ekonomie, to je oportunismus.

Každý stát, respektive každá hospodářská oblast na světě má svou komparativní výhodu. I když se v určité zemi nedokáže vyrobit žádný produkt levněji než v zahraničí, produkce tam neustane. Bude se vyrábět to, co je ve srovnání se zahraničím nejméně nákladné. Tak by fungoval svobodný trh. Pak však přijde určitá skupina samozvaných ochránců lidí, stát a řeknou dost. Bude se vyrábět podle toho, jak my chceme.

Čína má evidentní komparativní výhodu v oblasti produkce textilu. A snaží se jí využít. Dokáže produkovat tak levně, že může své výrobky snadno prodat kdekoli v zahraničí. A lidé chtějí levný textil, i když třeba není tak kvalitní (ačkoli by se o rozdílu v kvalitě čínského a evropského textilu dalo diskutovat). Směnný vztah je vždy tvořen dvěma stranami: kupujícím a prodávajícím. V případě čínského texitlu spotřebitel levně koupí a prodejce dobře prodá. A spotřebitel může za „uspořené“ peníze koupit další zboží.

Pak přijde stát a tuto směnu zakáže. Proč? Protože se to nelíbí třetímu. Tento třetí je evropský výrobce, který neumí vyrobit produkt, který by si někdo koupil. A jaké jsou důsledky? Cena textilu je vyšší, poškozen je spotřebitel a výrobce v Číně. Výhodu má evropský výrobce textilu. Všeobecným důsledkem je však méně zboží za vyšší ceny. Tento evropský výrobce přitom váže kapitál a práci, kterou by bylo možné využít v odvětví, ve kterém má Evropa komparativní výhodu. Díky státním zásahům a z nich plynoucí plýtvání zdroji se však její komparativní výhody stále zúžují. Jakto, že je svobodný trh v rámci EU prospěšný, ale svobodný trh v mezinárodním hledisku ne?

EU hlásá, i v euroústavě, že chce podporovat ekonomický růst a blahobyt lidí žijících v jejím prostoru. Dělá pravý opak. Poškozuje ty, kteří se snaží být lepší, kreativnější, kteří se snaží lépe „sloužit“ jiným lidem tím, že budou kvalitněji a levněji uspokojovat jejich potřeby. Hájí zájmy těch, kdo se nechtějí přizpůsobovat změně okolností a chtějí žít na úkor jiných lidí. Nevyřčeným heslem EU je méně zboží za vyšší ceny.

Všeobecným důsledkem státního intervencionismu není jen pokles ekonomické konkurenceschopnosti, ale i pokles morálky. Používání termínů jako „ničení evropských textilek“ pomáhá vytvářet nevraživé nálady, závist. Čína ve skutečnosti nikoho nepoškozuje. To bychom pak dospěli k absurdnímu názoru, že každá směna někoho poškozuje. Nedostatek argumentů v řadách protekcionistů pak vede k pokřivené interpretaci reálných procesů.

Čínský úspěch znamená i náš úspěch. Můžeme levněji koupit. Umožňujeme Číňanům bohatnout a může tak růst jejich kupní síla. Vznikne prostor pro evropské producenty. Svobodný obchod je všeobecně harmonický a nikoho nepoškozuje. Znamená přesouvání vzácných zdrojů do té produkce, která je nejefektivnější. Znamená nižší ceny a více výrobků. Svobodný obchod produkuje ten blahobyt, o kterém EU stále mluví, ale dělá co může, aby mu zabránila. To je skutečný kocourkov.

Proč burzy nerostou

2005-04-22T21:44:00.000+02:00

Americká ekonomika je údajně ve velmi dobrém zdraví, rychle roste a nezaměstnanost je dlouhodobě na nízké úrovni. Tak čeho bychom se měli obávat? Znepokojení snad přináší jen vývoj burzovních indexů. Hlavní index New Yorské burzy (NYSE) , DJIA-30 (INDU), za poslední rok nepřidal ani procento a nachází se nyní níže než na počátku roku 2004. Podobná je situace i na technologickém trhu Nasdaq, kde je hlavní index Nasdaq Composite rovněž pod úrovní počátku roku 2004. Jak je možné, že tyto „barometry“ ekonomického vývoje nekorespondují s údaji o růstu HDP? Za vývojem na NYSE a Nasdaqu stojí opatrní investoři, kteří nemají přehnaná očekávání jako v druhé polovině 90.let. Otázkou je, proč, když je ekonomika v tak dobrém zdraví? Výsledky firem nebyly v poslední roce vůbec špatné. Velkými tahouny ziskovosti byly investiční banky a velké makléřské firmy. Firmy se obecně těší dobrému finančnímu zdraví. Jenže výhledy na další období, které společnosti na Nasdaqu a NYSE ukázali na další období už tak příznivé nebyly. Ukazuje to na fakt, že se firmy bojí dalšího vývoje a nechtějí zklamat akcionáře. Je možné, že očekávají recesi? Měnová zásoba v USA narostla v posledních 3 letech o závratných 50% a Greenspan musel začít něco dělat. Tento nárůst se promítl i do vývoje HDP, který změny měnové zásoby se zpožděním kopíruje. Obava z dalšího nárůstu úrokových sazeb je reálná, zvlášť vzhledem k proklamované cílové úrovni kolem 3,5-4%. A zvláště firmy na Nasdaqu budou vůči tomuto vývoji dosti zranitelné. To naznačuje i vývoj oborových indexů. Společnosti, které produkují kapitálové statky, či jsou ve struktuře produkce dosti vzdálené konečné spotřebě vykazují větší pokles než hlavní indexy NYSE (SPX, INDU). Zatímco poslední tři měsíce hlavní indexy NYSE buď stagnují nebo mírně klesají, index biotechnologických akcií klesl o 14%, index počítačových akcií klesl o 10% stejně jako Nasdaq Composite. Naproti tomu Dow Jones klesl o necelých 5% a S&P500 o 3%.Ani očekávání analytiků na další období nejsou nijak optimistická. V USA nyní začíná období, kdy firmy oznamují své hospodářské výsledky za 1.čtvrtletí. A každý nad očekávání dobrý výsledek bude překvapením. Nelze ani očekávat, že by dobré výsledky v nějakém širším měřítku burzy zvedly, protože investoři jsou nyní naladěni poměrně pesimisticky. Celý tento obrázek koresponduje s tím, že vrchol ziskovosti byl zaznamenán v roce 2004. I tento fakt potvrzuje domněnku, že recese v USA přijde zhruba ve druhé polovině tohoto roku. Firmy to vědí, vidí problémy nadcházejících čtvrtletí a i když to explicitně najevo nedávají, investoři to už nyní intuitivně tuší. Recese v USA pomalu přichází.

(napsáno pro Liberální Institut)

Nestydatost zemědělců nezná mezí

2005-04-22T21:16:00.000+02:00

Naši milí zemědělci, co to po nás vlastně chcete?

Obilí hromadící se v českých sýpkách, to je obraz současného stavu českého zemědělství. Co s tím? Požadavek českých pěstitelů, potažmo již Ministerstva zemědělství, je jasný: Chceme proplatit polovinu nákladů na transport obilí do evropských přístavů, odkud může být exportováno do zámoří, halasí. Aby to nevypadalo tak sobecky, požadují „solidárně“ proplacení takových nákladů všem zemím, které nemají přístup k moři. Nebudu se zde zabývat otázkou, že třeba pěstitel z Francie, jenž bydlí dejme tomu u Štrasburku, to má k moři dále, než obyvatel Villachu, jehož země přístup k moři nemá. A totéž bychom mohli říci i zemědělcích v ČR. Už to samo o sobě však vyvolává trochu rozpaky nad uvedeným požadavkem a ukazuje na problematiku takového návrhu.

Na trhu dochází k tzv.dobrovolné směně, účastníci uzavírají transakce, kupující dostává od prodávajícího své zboží, či služby, za což mu zaplatí smluvenou cenu. Ta cena je nutně pro prodávajícího dostačující v tom smyslu, že je za ní ochoten prodávat své zboží. Na základě kalkulace tak dospěl k názoru, že se mu tato cena vyplatí. Kupující zase vydává na nákup zboží tolik peněz, kolik se mu zdá přiměřené. Očekává z této transakce zlepšení své situace. Takové směny se dějí pochopitelně i na trhu zemědělskými komoditami.

Role státu a vstup do EU

Ale ejhle, pak do hry vstupuje stát. Od jistých lidí, plátců daní, dostává (vynucuje si) určité prostředky. Část těchto prostředků pak dává určité skupině jiných lidí, zemědělcům, jako jakousi odměnu navíc. První otázka se nabízí sama: Proč já bych měl platit panu Sedlákovi z Horní Dolní za to, že si od něj nic nekoupím? Já jako podnikatel dostávám peníze jen za to, že někomu poskytnu své služby, tedy pouze na základě dobrovolné směny. Pan Sedlák ale dostává část peněz proto, že je tím, čím je: zemědělcem. Jde o tzv.vynucenou směnu, já dávám zemědělci něco za nic. Na trhu (souhrnné označení pro dobrovolné směny) totiž dos1tává každý tolik, kolik je mu ochotna dát protistrana, tedy kupující, resp.prodávající.

Nyní přicházejí čeští zemědělci s jiným návrhem. Pan Costa z Portugalska, pan Hofer z Rakouska, pan Baarle z Holandska a další lidé ze zemí EU mají zaplatit panu Sedlákovi a jiným českým zemědělcům část nákladů na dopravu obilí do evropských přístavů. Tito „eurolidé“ již mimochodem platí dotace „svým“ zemědělcům. Nyní pro ně přibývá další položka v podobě plateb českým zemědělcům, kteří si tak chtějí ještě více snížit své náklady. Ovšem nečiní tak jako ostatní podnikatelé úspornými opatřeními, inovaceni, fúzemi či jinými tržními prostředky. Odhodlali se požadovat další peníze, tentokráte od všech lidí z EU, kteří od nich jejich produkty ani nekoupí, čímž si ani nemohou část svých dotací „vybrat“ v podobě potenciálně nižší ceny zemědělských komodit.

Všeobecné dotace nejen pro zemědělce

Tento požadavek českých zemědělců je zkrátka jen žádostí o zvýšení dotací a to kvůli příznivé předpovědi počasí. Zemědělci letos kvůli dlouhé zimě pravděpodobně dosáhnou velmi vysoké úrody, která tak ještě zvýší zásoby obilí z letošní úspěšné sklizně. Větší nabídka obilí ale při jinak stejné poptávce vede k nižší ceně a zemdělci si prostě nižší cenu nepřejí a tak chtějí, aby jim lidé platili více, což na trhu možné není. Dovedení tohoto požadavku do důsledku by vedlo k následujícímu: každý podnikatel si přeje vyšší cenu a tak bude po státu požadovat dotace. Dojde k vzájemné dotaci každého každým. Já budu dotovat zemědělce, obuvníka, bankéře a všechny zbylé podnikatele, kteří zase budou na oplátku dotovat mě. A tak já dám např.50% svých příjmů státu, který je předá jiným podnikatelům. Od těchto podnikatelů pak vybere prostředky, které získali na trhu a část mi jich dá. Já budu samozřejmě požadovat minimálně 50% svých příjmů, které jsem získal za tržní cenu, abych se alespoň dostal na svou původní úroveň. Procenta navíc budou tou dotací. Pokud ale dostanu více, jiný podnikatel bude na tomto systému přerozdělování tratit. Fakticky budeme tratit všichni na tom, že někdo bude prostředky přerozdělovat. Celý systém směřuje k živočišnému boji o jeden kus žvance. Budeme se jako supi přetahovat o kořist v podobě hromady peněz určené na dotace. Jistě poroste korupce, podnikatelé se více než na podnikání budou soustřeďovat na získávání peněz od státu, dojde k realokaci zdrojů. Změní se zkrátka struktura trhu. A tak místo toho, aby se podnikatelé věnovali uspokojování potřeb svých zákazníků co nejlépe, tedy v co nejlepší kvalitě za co nejnižší cenu, budou velké prostředky vydávat na získání dotací. To povede k vyšší ceně na trhu a ztrátě konkurenceschopnosti vzhledem k zahraničí. Systém vzájemné dotace povede ke zhroucení hospodářství.

Je evidentní, že požadavek zemědělců nemá nic co dočinění s nějakým univerzálním pravidlem, které, aplikováno na všechny, povede ke zlepšení situace. Jde o požadavek nesystémový, ničící podstatu existence společnosti samotné, tedy vzájemnou kooperaci lidí. Mírové soužití lidí, společnost, je ohrožena určitou skupinou lidí, kteří se na tomto soužití odmítají podílet, chtějí získávat prostředky násilím. Mojí poslední otázkou je: Jak nazvat požadavek zemědělců na to, aby jim jiní lidé dali peníze za to, že jim na oplátku nic nedají?

(napsáno pro Liberální Institut)

Rakouská ekonomie

2005-04-10T17:47:00.000+02:00

Dnes jsem vytvořil heslo "rakouská škola" na české verzi Wikipedie. Budu rád, když kdokoli přispěje ke zdokonalení tohoto hesla. Mimochodem je to vůbec první ekonomická škola, která byla na české Wikipedie takovýmto způsobem zaznamenána. :-)

Národní zájmy? Co to je?

2005-04-02T20:47:00.000+02:00

Termín “národní zájmy” je slyšet stále častěji a to zejména v souvislosti s otázkami národní suverenity. Přemýšlejí vůbec autoři píšící o národních zájmech, o čem to vlastně pojednávají? Lze tomu uvěřit asi jen ztěží. Národními zájmy se oháněl kdekdo v době referenda o vstupu do EU. Příznivci vstupu mluvili o tom, že je naším národním zájmem vstoupit do EU, odpůrci vstupu naopak hlásali, že to není národním zájmem. Co to ale je ten národní zájem?

Obávám se, že definice neexistuje a dokonce si myslím, že je nemožné něco takového definovat. Pro vymezení národa neexistují žádná objektivní kritéria a tak jde vlastně o vyjádření jednotlivce přiřadit se k určité skupině lidí, mluvíme tak o čistě subjektivním pojmu. K čemu je vlastně dobré vědět, že na určitém území žije ta či ona skupina lidí, kteří se hlásí k určitým společným charakteristikám, jako je především jazyk, který je zřejmě základním faktorem (kromě znaků fyziologických, které jsou však pro náš účel „kosmetickými“ znaky) odlišující skupiny lidí nazývajících se národy (i když ani to není faktor pevný a hlavně lidé dnes mluví často více než jedním jazykem). Skutečností je, že jediným objektivním kritériem odlišující jednotlivé skupiny lidí, je existence státu, který si libovolně, zpravidla na základě vyhrané války, zabral určité území a vyhlásil na něm mocenský monopol. Za tímto účelem se vytvořil prapodivný termín občanství. Jde vlastně o to, že si stát „ocejchuje“ lidi, kteří žijí na „jeho“ území, aby tak věděl, koho má „spravedlivě“ okrást. Z toho, že lidé žijí na určitém území, které spadá pod donucovací monopol určitého státu, ale nutně neplyne, že jde o skupinu lidí, která jedná ve shodě, tedy sleduje nějaký společný cíl. Pro rozvoj společnosti je v první řadě nutný mír. To je však cíl všech lidí bez ohledu na národ, není to specifický zájem jednotlivých „národů“, tedy komplexních entit.

Podle amerického senátora T.R.Marshalla jsou základní zájmy USA v zásadě tři: demokracie, prosperita a stabilita. Zájem na prosperitě má však každý jedinec, nikoli národ nebo jiná specifická skupina lidí. Stabilita je zájem, který je příliš vágní na to, abychom mohli říci co to znamená. Pravděpodobně jde o bezpečnost lidí žijících na území určitého státu. Jenže i zde musíme říci, že bezpečnost je zájem každého jedince a nikoli národa jako takového. To, že si stát nárokuje monopol na poskytování bezpečnosti neznamená, že to činí z bezpečnosti zájem “národa“. Posledním deklarovaným národním zájmem je demokracie. Tady je na místě otázka: Jakto? Není žádného důvodu se domnívat, proč by měla být demokracie jako taková zájmem “národa“. Demokracie je zcela jistě předmětem zájmu určitých parazitických skupin jako je např.stát, odbory nebo lobbyingové skupiny.

I kdybychom připustili, že stabilita a prosperita je národní zájem, pak ale není důvod je hájit či bránit, protože to je zájmem každého národa. V tomto ohledu jsou národy ve shodě. A každý zájem, který se snaží různé státy hájit jako „národní zájmy“ a který je ve své podstatě pouze požadavkem na určité výhody na úkor někoho jiného, je zájmem úzké skupiny lidí. Nikdy zájmem lidí žijících na území nějakého státu.

Nutně musíme konstatovat, že žádný národ nemá své zájmy. Zájmy mají pouze jednotlivci, či skupiny jednotlivců jednajících ve shodě, tedy firmy, odbory či nátlakové skupiny, sdružení apod. Národ však není skupina lidí jednajících ve shodě, která cílevědomě směřuje k dosahování společných cílů. Už samotný princip demokracie zabraňuje tomu, aby měl “národ“ společný zájem o který bude společně usilovat. Je to právě stát, který umožňuje konflikt zájmů jednotlivců či skupin jednotlivců. Ve svobodné společnosti totiž není nikdo, kdo by mohl legálně uplatňovat zájmy, které poškozují někoho jiného. Toto je možné jen ve stavu konfliktu, který moderní demokratický svět představuje. Státy si hájí své partikulární zájmy, ne zájmy lidí žijících na „jeho“ území.

Proč se EU nemůže reformovat

2005-03-23T00:57:00.000+01:00

"Úkolem politiků je vytvořit podmínky pro růst a rozvoj svobodné společnosti a přitom nepřekážet jejímu samostatnému rozvoji."

Životní úroveň obyvatel Evropské unie je na vysoké úrovni, alespoň ve srovnání se zbytkem světa. Jenže touha po ještě blahobytnějším životě stále existuje, a tak není divu, že se lidem nelíbí ekonomická situace, která vykazuje stagnaci s rostoucí mírou nezaměstnanosti.
Cesta k socialismu, kterou nastoupila Evropská unie v podstatě již po druhé světové válce, nutně spěje k chudobě a dezintegraci společenských vztahů. Stát blahobytu koncipovaný na principu čím dál většího přerozdělování musí skončit ekonomickým kolapsem.
Nemůžeme se pustit do reforem, pokud nejsme schopni poznat příčinu neúspěchu. A tu představitelé Evropské unie neznají.
Co tedy je příčinou neutěšeného ekonomického vývoje? Státní intervencionismus, který neustále roste v podstatě od konce světové války. Zajímavé přitom je, že Němci si poměrně dobře uvědomují, že příčinou ekonomického rozmachu po roce 1948 byla liberální politika jejich tehdejšího ministra financí a pozdějšího premiéra Ludwiga Erharda.

Politik zahradníkem

Vlády zemí EU však důsledky svých opatření zaměňují za důsledky trhu. A tak jsou problémy, jako jsou hospodářský cyklus, nezaměstnanost či důchodový systém, řešeny dalšími státními zásahy, které situaci jen zhoršují.
Politici se chovají jako zahradník, jehož stromek stále roste a krásně košatí. Napadne ho, že by mu mohl pomoci, když ho trochu prořeže. Jenže si vezme tupou pilu a po zásahu část stromku přestane růst. Aby to napravil, vezme si znovu pilu, větší a ještě tupější, a zasazuje stromu další rány. A tak to dělá stále dokola. Přitom stačilo stromek zalévat a nechat ho růst.
Přeneseno do reality: podobně jako zahradník podporuje růst zahradní vegetace, je úkolem politiků vytvořit co nejvhodnější podmínky pro růst a rozvoj svobodné společnosti a přitom nepřekážet jejímu samostatnému rozvoji.
Naprosto opačné chování politiků nyní ukázal lucemburský premiér Jean-Claude Juncker, který pro Evropskou unii navrhl nový ekonomický plán.
Bohužel nejde o liberální kroky k odstranění překážek svobodnému trhu. Jsme svědky opatření ve stylu "sovětských" plánů na řízení všeho a pokud možno z centra.
Juncker navrhuje model centrální vlády, která bude úkolovat jednotlivé země v rozvoji ekonomiky na základě tříletých plánů. Základem je především modernizace ekonomiky.
Jak to ve skutečnosti bude vypadat? Evropská unie nepočítá se snížením daňové zátěže. Zůstanou tedy vysoké odvody firem státu. Přitom by podniky tyto peníze mohly použít na svou modernizaci, protože chtějí uspět v konkurenci.
Nejvíce prostředků státy získávají od firem, které jsou úspěšné. Právě jim prostřednictvím zdanění, přímého (daň z příjmů) i nepřímého (náklady na zaměstnance v podobě sociálního a zdravotního pojištění) odebírají nejvíce prostředků.

Proti podstatě trhu

Podstatou trhu přitom je, že ten, kdo má nápad a umí ho realizovat, je odměněn. Pokud je modernizace cestou k úspěchu, povede její aplikace na trhu k odměnění firem a jejich rozvoji.
K čemu tedy potřebujeme proces, který úspěšným odebere prostředky pro rozvoj, zaplatí z toho byrokraty, kteří rozhodnou, kolik členské státy dostanou, a ty potom podle nějakého mechanismu peníze rozdělí do oblastí, o kterých si myslí, že jsou nejvhodnější?
Právě trh signalizuje, ve kterých oblastech existuje neuspokojená poptávka a nasměrovává tam prostředky. Náhražku tržního mechanismu jsme již měli, byl to systém centrálního plánování, který skončil chudobou napříč celou společností. Evidentně selhal.
Juncker navrhuje vytváření pracovních míst v oborech budoucnosti, liberalizaci služeb a podporu podnikání. Zásadním krokem má být přesměrování části prostředků na přerozdělení směrem k podpoře výzkumu a vývoje.
Již předseda Evropské komise José Barroso mluvil o vytvoření instituce obdobné Massachusetts Institute of Technology. Jenže pozapomněl, že MIT je soukromou institucí a že věda se ve Spojených státech rozvíjí především v soukromém sektoru. Tím, že členové EU mohutně přerozdělují, způsobují nedostatečný rozvoj vědy a výzkumu.
Cestou by byla reforma daňového systému s radikálním snížením daní. Jakýkoli takový návrh však tvrdě naráží na odpor určitých zájmových skupin, a tak si Francie a Německo vynutily zachování bariér v určitých segmentech podnikání. Tato privilegia zavedly ty samé státy, které teď zjišťují, že způsobují nekonkurenceschopnost a nezaměstnanost.
Na druhou stranu volají po jiných privilegiích, nyní ve výzkumu a vývoji. Je to však samotný princip privilegování určitých oborů na úkor jiných, co způsobuje neblahé ekonomické důsledky.

Pryč s dotacemi, výhodami

Není možné reformovat instituci, jejímž cílem je řídit ekonomiku členských zemí Evropské unie. Nutně to vede k rozmáhání zájmových skupin, které si na vládě vynucují všelijaké výhody. Jedinou rozumnou cestou rozvoje a reformy Evropské unie je radikální liberalizace politického systému, tedy odstranění veškerých dotací a výhod.
To však je možné jen na základě přiznání podstaty problémů, kterým Evropská unie dnes čelí. Dokud bude unie postavena na myšlence, že je tu stát od toho, aby řídil ekonomiku, nikdy ke skutečně efektivní reformě nedojde.

(napsáno pro Hospodářské noviny ze dne 21.3.2005)

Mzdový dumping a chování odborů obecně

2005-03-22T23:23:00.000+01:00

Evropské odbory začínají mluvit o tzv."mzdovém dumpingu", což má znamenat, že cena práce obecně je v jiných zemích nespravedlivě nižší než v EU. Jenom bych připomněl, že slovo dumping znamená jinou cenu téhož zboží na zahraničním a domácím trhu. Jak tedy můžeme označit odlišnou cenu práce v různých zemích za dumping opravdu nechápu, protože jde o 2 odlišné entity. Nejde o žádný mzdový dumping, jde o přirozené rozdíly v nákladech na práci, tedy rozdíl v její ceně. Mzda je cena jako jakákoli jiná, jde o cenu za práci a je tedy odměnou pracovníkovi, který poskytl určitou službu zaměstnavateli. Mluvit o mzdovém dumpingu by znamenalo narážet na nespravedlivě nízké ceny české Škodovky oproti německému BMW. Podívejte se na ty Čechy, svou nespravedlivě nízkou cenou těch svých aut nám berou práci!!! Jakou to má však logiku?

"Začínáme mít obavy, že se vytrácejí sociální aspekty z unijní politiky," říká generální tajemník konfederace evropských odborů ETUC John Monks.

Vyjádřeno jinak a jasněji tím říká: Chceme nadále vysokou míru nezaměstanosti. Odbory si vynucují vyšší mzdy, než které by se utvořily na svobodném trhu. Tím sice některým pracovníkům přinesou vyšší mzdy, ale jiné pracovníky odsoudí k nezaměstnanosti. Tito nezaměstnaní pak nemohou najít práci, protože mzdy se nejsou schopny přizpůsobovat aktuálním změnám v nabídce práce. Odbory sami svými požadavky způsobují nekonkurenceschopnost podniků a nutnost přesunu do oblastí s nižšími mzdami. A tak to nejsou zlí podnikatelé, kdo mohou za rostoucí nezaměstnanost. Abychom však byli zcela přesní a objektivní, viníkem je špatný legislativní prostředí, který reguluje tržní utváření mezd. Odbory pak této situace “pouze“ využívají.

"Evropská komise sice mluví o nutnosti vytváření nových pracovních míst, my ale říkáme, že je nutné vytvořit lepší pracovní podmínky a zachovat v zemích unie současné platové standardy" říká dále Monks.

Co je skryto za tímto prohlášením? Odboráři chtějí neustálý růst blahobytu, aniž by ale odváděli odpovídající vyšší výkon. Kdyby se kdokoli ocitl na opuštěném ostrově, musel by se snažit o to více, o kolik by si chtěl žít lépe. Toto odboráři popírají, chtějí se mít lépe, ale o nic více se nesnažit. Jde o klasický příklad parazitismu, žít na úkor někoho jiného, což umožňuje současný systém demokracie, kdy si různé zájmové skupiny vynucují partikulární výhody. Požadavek na zachování současných platových standardů je možné ospravedlnit tam, kde jsou mzdy utvářeny na základě dobrovolné směny a nikoli na základě nutnosti ze zákona. Důsledky vyšších mezd než tržně stanovených odpovídají důsledkům jakýchkoli vyšších cen. Vytvářejí nedostatek a tak se na všechny nedostane. Zaměstnavatelé jsou rukojmími zaměstnanců, kteří si vynucují za svou práci vyšší cenu, než kterou je zaměstnavatel ochoten zaplatit. Je to tedy jako kdybych já přišel do obchodu, ve kterém pravidelně nakupuji, a najednou chtěl pivo ne za 15 korun ale za 7 korun a ohrazoval se, že si to zasloužím.

Přesně o to se snaží odbory jednoho z nejúspěšnějších českých podniků, Škody Mladá Boleslav. Snaží se vynutit si vyšší platy a argumentují ekonomickými úspěchy firmy. Střízlivýma očima však nejde o nic jiného než o vydírání. Zaměstnanecká smlouva upravuje za jakých podmínek je zaměstnanec ochoten pracovat a zaměstnavatel ho najmout. V případě, že se zaměstnanci nelíbí navržená výše platu, nechť od smlouvy upustí a jde si hledat jinou práci, když si myslí, že někde jinde dostane za svůj výkon vyšší ohodnocení. Hrozba stávky, či její naplnění, je pak faktickým vydíráním, neboť si zaměstnanec na zaměstnavateli vynucuje uskutečnění určité směny. A navíc je to jasné porušení smlouvy, za což se “normálně“ platí sankce.

Odbory však nemohou dlouhodobě zvýšit úroveň mezd, protože to způsobí buď bankrot firmy nebo její odchod do zahraničí. Požadavky odborů jsou tak nejen ekonomicky protichůdné, neboť nevedou k tomu, k čemu vést mají a způsobují další ekonomické problémy, ale jsou nemorální a neospravedlnitelné.